Článek
Seděl jsem v hospodě a dopíjel třetí pivo. V místnosti se rozléhal hluk z hovorů a cinkání prázdných sklenic. Stálo zde deset stolů a pod stropem visela televize, která se zapínala výhradně při fotbalových nebo hokejových zápasech mezinárodního významu. Pípu obsluhoval hostinský s kulatým obličejem a červeným nosem. Vypadal, jako kdyby vylezl z obrázků Josefa Lady. Půllitry oplachoval ve vodě rychle a hbitě. Při točení piva dokázal vykouzlit pěnu jako Mrazík svou kouzelnou holí sněhovou čepici na jedličce. Byla tak hustá, že v ní nepropadla ani pětikoruna. Pořádná hospoda se vším všudy.
Šikovná servírka chodila pozorně mezi stoly. Hostovi stačilo pomyslet a okamžitě se k němu přemístila s pivem. U vedlejšího stolu zvedal jeden muž pomalu paži. Než jeho ruka dorazila nahoru, servírka o něco dříve vycítila hostovo přání a stála u něj se zbytečným otazníkem v obličeji. Přikývl. Beze slov mu vyměnila prázdnou sklenici za plnou.
Asi čtyřicetiletý muž měl na svůj věk docela slušné břicho. Přetékalo mu přes modré rifle, které mu visely na kšandách. Nosil je právě kvůli svému pasu, protože opasek by ho příliš škrtil. Šráky mu překrývaly teplou flanelovou košili. Na nohou měl obuta těžká vojenské bagančata, celá zablácená, z čehož personál hospody radost neměl. Muže dobře znali, protože u nich trávil hodně času. Seděl u stolu v rohu místnosti s dalšími dvěma kamarády ve sportovních úborech, které znal z práce. Oba si byli zaběhat a stavili se na jedno. Všichni společně řešili problém s tématikou zdravého životního stylu.
„Někde jsem četl, že je zdravé ujít denně deset tisíc kroků,“ pravil jeden z kamarádů, který si svlékl bílé zpocené tričko a pověsil je přes studené topení. Venku teprve začínali zpívat ptáci a blížilo se jaro.
Muž se zeptal: „A kolik denně ujdeš?“
"Asi šest tisíc. Mám fitness hodinky, takže si hlídám přesně kroky. A dodal úzkostlivě: „I tep.“ Nepochybně měl strach o své zdraví. Hypochondr.
Druhý kamarád řekl: „Já nesleduji žádné blbosti. Sice se snažím občas běhat, ale to je málo. Jezdím hodně autem. U sebe tipuji denní průměr čtyři tisíce.“ Rukou si přejel po vlasech a urovnal je. Přitom se rozhlížel po hospodě a hledal nějakou hezkou ženu. Našel jenom jednu. Servírka, která nesla čtyři kousky k vedlejšímu stolu, se na něj usmála. Svůdník.
„To já,“ pronesl muž s velkým břichem, „ujdu denně padesát tisíc kroků!“ Váhu jeho slovům dodala další dopitá sklenice, se kterou důrazně klepl o stůl, aby si ho servírka všimla. Postavu měl normální, až na panděro. Vypadal, jako kdyby skočil do pneumatiky a ta uvízla v pase. Tlusťoch.
Hypochondr vyprskl smíchy: „Ty? S tím pivasem? Vždyť v jednom kuse lapíš na zadku!“
Tlusťoch se na něho uraženě podíval: „S jakým pivasem? Mám trochu bříško. Takové má v mém věku skoro každý chlap. A chceš mě urážet? Skoro vůbec tady nevysedávám!“ Rozhořčeně koulel očima.
„Copak ty nevíš, jakou tady máš přezdívku?“ přidal se svůdník.
„Nevím, jakou?“ zeptal se tlusťoch.
„Dopil a šel.“
Tlusťoch se nechápavě podíval.
Svůdník na muže s pneumatikou zamrkal, jako na modrookou blondýnku. „No, když už je zavíračka nebo pro tebe dojde stará, tak pokaždé řekneš: dopiju a půjdu. A nic. Pořád sedíš a chlastáš. Kvůli tobě zavírají o půl hodiny později a stará se vrací zklamaná k televizi sama domů,“ zachechtal se.
„Vole,“ zareagoval tlusťoch. „Náhodou, opravdu to ujdu!“
„Nevěřím!“ Nevydržel svůdník. „Jak bys to dokázal? Vždyť to ani časově není reálné!“
Tlusťoch si sáhl do náprsní kapsy košile a vytáhl mobil. „Tak podívejte!“ Zapnul ho a prstem vybral nějakou aplikaci. „Tady!“
Oba kamarádi natáhli krky a sledovali displej s nějakými čísly. Chvíli mlčeli. Potom hypochondr pronesl: „Fakt. To není možný! Jak to dokážeš? Chodíš pěšky do práce?“
„Blázníš? Víš, jak mám do ní daleko. Jezdím autem. To víte, hoši,“ pronesl důležitě a zhluboka si lokl, „Krůček ke krůčku a jsou z vás mistři. Nesmíte být líní. Tu zaběhnu pro materiál do skladu, tu šéfovi pro kafe do kantýny, tu do večerky pro cigára. Jo, a do hospody chodím pěšky,“ zasmál se.
Oba kamarádi vrtěli nevěřícně hlavou. Svůdník nakonec mávl rukou a poručil všem rumy. Ještě dodal: „Stejně tomu nerozumím. Upřímně ti něco řeknu, protože jsi kamarád. Tak se neurážej. Máš pneumatiku jak od traktoru, chlape. Až půjdeš na záchod, udělej si malý test.“
„Jaký test?“
„Při močení se na něj podívej. Když ho uvidíš, je tvoje váha v pořádku. Pokud nespatříš ani kousek, je to s tebou zlé.“ Zachechtal se.
Tlusťoch se zvedl a mírně se odpotácel na záchod. Zrovna se mi chtělo taky. Vyrazil jsem za ním.
Na záchodě slabě svítila žárovka a vzhledem k tomu, že se v něm zřejmě naposledy malovalo ve třicátých letech minulého století, všude bylo šero. Zářily z něj jen tři bílé pisoáry. Oba jsme se postavili ke krajním a současně vybalili pendreky. Já byl z ticha, ale tlusťoch se rozhodl, že si popovídá sám se sebou.
„Kde jsi, kde jsi, kde jsi, kde jsi. Jak je možný, že tě nevidím,“ brumlal, zatímco z nás pivo teklo proudem ven. Chvíli trvalo, než mi došlo, že si dělá test, který mu poradil kamarád. Ani za nic jsem netoužil otočit směrem k němu hlavu, abych se podíval na věc, kterou on kvůli své pneumatice, vidět nemohl.
Vrátil jsem se ke stolu a objednal si další pivo. Kamarádi tlusťocha už popíjeli další a objednali i pro něho. Dlouho nešel. Otočil jsem hlavu k záchodu a skoro ho nepoznal. Měl svěšená ramena a šoural se pomalu ke stolu. Dosedl na židli a ani se nenapil.
„Co se stalo? Někdo ti rozkopal bábovičku? Nebo test dopadl tak, jak jsme všichni, samozřejmě mimo tebe, předpokládali?“ zeptal se svůdník.
„Chlapi. Na záchodě jsem přemýšlel…,“ začal.
To víš, že jo, pomyslel jsem si. Já tvoje přemýšlení nad problémem u pisoáru slyšel moc dobře.
Tlusťoch pokračoval: „Něco je blbě. Možná špatně spaluji živiny, či co.“
Hypochondr řekl: „Jestli nejsi nemocný. Třeba jde o závažnou poruchu metabolismu. Nechci tě strašit, ale někdy jde o příznak rakoviny.“
Svůdník taky musel sdělit světu svůj názor: „Víš, možná by ses měl vykašlat na chození tam a sem a začni raději běhat za ženskýma. Uvidíš, jak se ti zlepší odbourávání tuků.“
Tlustý muž vzdychl a přisunul k sobě pivo, kterému mezitím spadla pěna. Najednou se u stolu objevil malý kluk, asi desetiletý. Měl v obličeji frajerský úsměv. Zatahal muže za rukáv: „Tati!“
„Co tady děláš, Filipe?“ zrudl muž.
Chlapec odpověděl: „Posílá mě máma. Máš jít hned domů, tati!“
Svému otci se nepodobal. Byl štíhlý jako proutek. Zajímavé bylo, že měl krásné oči, podobné očím svůdníka. Dostal odpověď, která se dala čekat.
„Hned, hned, chlapče. Dopiju a půjdu.“ Zvedl sklenici pravou rukou, kterou měl patrně od zvedání půllitrů o něco silnější než levou a napil se. Samozřejmě seděl bez pohnutí dál, jako odstřelovač před akcí.
Kluk si sedl ke stolu, vytáhl z kapsy mobil a něco na něm ťukal. Tři muži u stolu stále řešili tématiku zdraví a sportu a vzniklý nesoulad padesáti tisíců kroků a pneumatiky. Tlusťochův syn zvedl hlavu a řekl: „Tati, můžu se podívat na tu aplikaci?“ Tlusťoch mu podal svůj smartphone.
Syn chvíli jezdil prstem po displeji a potom přidal svůj pohled: „Tati, máš tu chybu.“
Tlusťoch se zarazil: „Jakou?“
„No, tady se má nastavit délka kroku, jinak ti z toho vyleze nesmysl. Moment.“ Doběhl k výčepu a na něco se zeptal. Hospodský přestal na chvíli točit piva a odskočil si do kuchyně. Za chvíli se vrátil a předal klukovi jakousi krabičku. Byl to metr.
„Tati, postav se, prosím, a udělej krok.“ Kluk ho pečlivě přeměřil. Potom zase chvíli brouzdal v jeho mobilu a s frajerským úsměvem mu jej podal. „Teď máš aplikaci správně nastavenou.“
Na displeji se objevilo: Průměr za den: 400 kroků.
Pokud chce člověk žít zdravým životním stylem, je pro něho asi důležitější, aby se díval do zrcadla častěji než do mobilu.
Psáno v únoru 2020, v červnu 2024 upraveno pro Seznam Médium a Blogosféru
