Článek
„Kdy konečně přitlučeš tu poličku?“ zeptala se manželka. Stála u linky a omývala zeleninu na víkendové grilování. „Chystáš se na ni od doby, kdy jsme se nastěhovali.“
Seděl jsem za kuchyňským stolem a na mobilu sledoval neuspokojivé výsledky různých sportovních klání. Rozmrzele jsem odpověděl: „Nevím. Dnes přijde návštěva, musím nachystat gril a zítra je neděle. Čas odpočinku.“
„Odpočinku?“ usmála se žena. „Vždyť nemáš na odpočinek čas. Pořád trénuješ nějaký tým v televizi.“
„Ha, ha,“ řekl jsem a zmlkl s nepříjemným pocitem, že náš hovor na téma polička neskončil.
Žena dlouho mlčet nevydržela: „Tak co? Neodpověděl jsi. Kdy ji pověsíš? Podívej se na to prázdné místo na stěně. Je tam pusto a prázdno. Chtěla bych na poličku vystavit porcelán, který jsem koupila v Karlových Varech. Nebo mám někoho zavolat?“
Pohrdavě jsem odfrkl: „Nikoho nevolej! To zvládnu sám.“
„Vážně? Tak to jsem zvědavá kdy.“ Zase nastalo ticho, které znova porušil její hlas. „Kdy?“
Zamyslel jsem se. „Dnes, ani zítra, to nepůjde.“
„To jsme už slyšeli,“ ozvalo se od linky.
„Příští týden v sobotu. To jdeš s dětmi na pohádku do divadla. Mám zůstat doma, abych vyčistil odpady a zlikvidoval plíseň v koupelně.“
Žena se s neskrývanou nedůvěrou zeptala: „A fakt to zvládneš?“
„Vyčistit odpady? Brnkačka pro malé děti.“ Mávl jsem rukou.
„Já myslela pověsit poličku,“ žena zavřela vodovodní kohoutek. Otočila se, v ruce držela utěrku a mračila se. „Radši někoho zavolám.“
Postavil jsem se. „V žádném případě. Jsou věci, které zvládám levou zadní. Víš přece, jak jsem manuálně šikovný. V ručních pracích na základní škole jsem…“
„…exceloval. To už jsme taky slyšeli a přesto polička pořád nevisí,“ skočila mi do řeči žena.
Dotčeně jsem odsekl: „Nech toho. Jdu na ten gril.“
Přišla další sobota. Děti čekaly trpělivě v chodbičce na maminku, které vždy dlouho trvala příprava, než opustila byt. Když však vyšla z ložnice, výsledek stál za to. Vysoká a štíhlá, nakrátko ostříhaná bruneta. Na sobě kostýmek s krátkým rukávem a sukní těsně nad kolena. Nohy by jí mohla závidět leckterá filmová celebrita. Žena, pro kterou by každý muž vraždil.
Pořád se na všechny kolem usmívala. Jenom na jednoho jediného člověka se občas zamračila a ten teď stál před ní.
„Než půjdeme, tak jsem se přišla zeptat, jestli víš, co máš všechno udělat, zatímco budeme pryč.“
Odpověděl jsem hrdě: „Jasně, že vím. Vyčistit všechny odpady a zlikvidovat plísně v koupelně.“
Hodila po mně dalším zamračeným pohledem: „A ještě?“
Cítil jsem, že něco je špatně. „Nevím,“ zakoktal jsem.
„Polička!!! Nezapomeň pověsit poličku!“ Skoro vykřikla.
„Jasně. Polička. Příklepovou vrtačku mám, metr, tužku, sádru, hmoždinky a šrouby taky. Neboj se. Nezapomněl jsem, mám. Navíc jsem si dnes připravil seznam úkolů, které budu postupně odškrtávat,“ zamával jsem na ni kusem papíru.
Zjihla. „Dobře. Snad mě překvapíš. Pokud ano, tak až děti usnou, překvapím i já tebe, brouku.“ Lehce mě pohladila po tváři a svůdně mrkla.
Jakmile zaklaply dveře, rozložil jsem seznam úkolů.
Na prvním místě stál čas a číslo sportovního kanálu, na kterém běžel turnaj MMA. Druhou příčku zaujímal film Terminátor Salvation, který mi utekl v kině. Seznam uzavíral záznam hokejového klání National Hockey League mezi Los Angeles Kings a San José Sharks. Čekalo mě hodně práce.
Vyhrnul jsem si rukávy a jako první vyčistil odpady. Kamarád instalatér ze sídlištní hospůdky mi poradil, ať do všech umyvadel a odpadů ze sprchy a vany naliju Coca-Colu. Trvalo to jen pár minut. Potom jsem si vzpomněl na poličku, ale mám odpor k tomu patlání se sádrou, tak jsem se pustil radši do plísní. S bělícím Savem hračka. Najednou zazněla znělka z obýváku a já běžel k televizi. Turnaj MMA začínal a nechtěl jsem prošvihnout první úkol na seznamu.
Čas běžel šíleně rychle. Zápas MMA trval mžik, film utekl jako voda a hokej sotva začal, hned skončil.
„Hurá!“ vykřikl jsem a zvedl ruce nad hlavu.
Gól ukončil zápas. Zimní stadion jásal a já si naplno užíval diváckou kulisu. Hráči se poplácávali po zádech, hrála oslavná hudba. Připadal jsem si jak na zápasu gladiátorů, kde nejsilnější právě usekl soupeři hlavu. Se slavnostním pocitem moje tužka odškrtla poslední bod v seznamu úkolů.
„Vážně hurá? V kuchyni žádná polička nevisí,“ ozvalo se od dveří. „A proč na poklopu od záchodové mísy stojí šest prázdných litrových petek od Coca-coly? Tos fakt všechno vypil? Jinak v koupelně je to jak v plynové komoře, protože jsi sice plíseň skvěle zlikvidoval Savem, ale zapomněl jsi otevřít okno. A co ten bordel tady?“ S odporem si prohlédla stolek v obýváku podrobený brambůrkami a pokapaný pivem. Mezi vypitými plechovkami ležel také prázdný obal od Sava. „Zeslab tu televizi, prosím tě!“
Rozpačitě jsem pravil: „Promiň, nestihl jsem všechno uklidit. Prodlužoval se zápas a ukončila ho až náhlá smrt.“
Zdálo se mi, že dlouhé a štíhlé nohy manželky povyrostly, protože odněkud shůry se nesl její hlas. „Já z tebe budu mít taky náhlou smrt, Jaromíre. Vidím, že sobotu sis hezky užil, jen té práce jsi moc nepodělal. Kvůli té poličce si zavolám hodinového manžela.“
Chtěl jsem protestovat, ale zarazila mě zdviženou rukou. „Nepřekvapil jsi. Večer proto nepočítej s žádným překvapením ani ty.“
Příští pátek jsem domů z práce dorazil o něco dříve. V předsíni jsem si zouval boty, když v tom přišel náraz v podobě aerodynamického třesku. Chvíli trvalo, než mi došlo, že náš panelák nenapadli letadly teroristé, ale příčinou třesoucích se zdí je práce příklepové vrtačky. Po vstupu do kuchyně jsem spatřil její obsluhu.
Vrtačku třímal v ruce chlap ve středních letech. Měl na sobě modré rifle a červenou flanelovou košili . Z širokých ramen se dalo vyvodit, že hodně fyzicky pracuje. Obličej měl opálený a ošlehaný větrem, jako námořník lodi brázdící Indický oceán. Přilepený zadek na jeho pozadí musel být osobním dárkem Mela Gibsona.
Zkrátka dokonalý sexy chlápek.
„Dobrý den,“ pravil příjemným hlasem, z kterého omdlévají ženy každého věku, protože místo pozdravu slyší slova jako: „Vezmu si tě!“
Manželka seděla u stolu a zbožně sledovala jeho pohyby. Potom si všimla, že stojím u dveří. „Pán je hodinový manžel. Přišel nám připevnit na zeď poličku. Vím, že ty bys sice tento obtížný úkol zvládl, protože ve školních pracích jsi exceloval, ale když jsi pořád nestíhal…“
Vztek ve mě vařil. I v manželství však nastávají situace, kdy je pozdě honit všechny bychy světa. Muž zamázl sádrou poslední hmoždinku a na šroubovací háčky zavěsil poličku. „Hotovo,“ pravil a hned dodal: „Osm set padesát.“
„Tisíc,“ přebila jeho žádost o úhradu za práci žena a podala mu jednoho Palackého.
Muž poděkoval, otočil se a odešel z našeho bytu. Předtím však mrkla moje žena na něj a on na ni. Až později mi došlo, že za laškovným pomrkáváním z její strany mohlo být mnohem víc. Třeba znamenalo něco jako „Moc děkuji“ nebo „Až budu chtít zase něco pověsit, přijďte“ nebo „Bez vás se už tady neobejdu.“ Ale taky tím manželka směrem k hodinovému grázlovi mohla myslet něco úplně jiného.
„Moc jsem si to užila a příště bude zase překvapení, brouku.“
Z cyklu Manželské sitcomy
V červenci 2023 psáno pro Blogosféru, v červenci 2025 upraveno pro Médium.cz
