Článek
Petöfi Sándor
***
PETŐFIHO PAMÁTNÍK V POZSONY-PRESBURG-BRATISLAVA
Před sto patnácti lety, 8. září 1911, byl slavnostně odhalen pomník významného maďarského básníka PETŐFIHO zmizel v maďarském povstání za nezávislost v roce 1848, sousoší sochaře Bély Radnaie v Pozsony (Presburg, Bratislava). Na náměstí Kossutha Lajose (dnes Hviezdoslavovo náměstí), naproti Městskému divadlu se konala tato významná událost.
Za zmínku rozhodně stojí, že s nápadem na postavení sochy přišel v roce 1899 novinář Westungarische Grenzbote
V době našich dědečků a prarodičů vypadal vícejazyčný svět s německou většinou v Presburgu (Pozsony, Bratislava) takto příkladně. Všichni mluvili i jazykem druhého. Tak se k návrhu německého novináře připojili Maďaři i Němci, kdy uspořádali sbírku na pomník básníka maďarské revoluce.
Petőfi Pozsony několikrát navštívil, zde opisoval parlamentní zprávy. Vznikly zde i jeho básně Távolból (Z dálky), Én mátkám (Má lásko), Búcsú (Sbohem)…
O vytvoření pomníku byl požádán nejslavnější sochař své doby János Fadrusz, narozený v Pozsony. Úkolu se ujal bez nároku na odměnu, ale zemřel v roce 1903.
V roce 1904 bylo do soutěže přihlášeno 37 návrhů. První cenu získal Fadruszův bývalý kolega Béla Radnai, rovněž narozený v Pozsony; Sousoší bylo vyrobeno ze sněhobílého carrarského mramoru. Petőfi je ztělesněný jako bojovník za svobodu, připravený obětovat se za svou vlast s mečem, kdy ani jeho múza ho nemůže odradit od sebeobětování.
Většinu nákladů uhradili obyvatelé města. Asi sto padesát žen a dívek prodávalo květiny ve prospěch fondu soch na Květinovém Festivalu, který se konal 3. června 1911. Vybralo se tak 14 410 korun. Sdružení novinářů nabídlo 10 000 korun a město 9 000 korun.
Slavnostního odhalení sochy dne 8. září 1911 se zúčastnil i arcivévoda Fridrich, vedení města a delegace Petőfiho společnosti. Přítomni byli také Ferenc Herczeg a postarší József Kolmár, Petőfiho spolubydlící a spolutrpící v Bratislavě. Slavnostní projev pronesl starosta Tivadar Brolly. Po ceremoniálu následovala večeře pro sto hostů v hotelu Zöldfa(Zelený strom) předchůdce dnešního Carltonu.
Pomník mohl na původním místě stát pouze deset let
Po demolici sochy Marie Terezie v Bratislavě v říjnu 1921 se městská rada rozhodla demontovat i Petőfiho sochu. Tehdejší městská správa se nemohla ztotožnit se synem Slovenky Márie Hrúzové, bojovníka za svobodu a sebeurčení Uherského království, maďarského lidového básníka, jehož básně do slovenštiny přeložil Pál Hviezdoslav Országh, taky syn Mad’ara a Slovenky.
Mramorové figury byly do 19. listopadu rozebrány a poté uloženy nejprve v Grassalkovichově paláci a od roku 1928 na nádvoří Městského muzea.
V roce 1931 se stala pozoruhodná událost, jak často zmiňovala moje babička, v roce narození mého otce, mladí lidé ze Srpkového hnutí, rozbili dřevěný kryt, který zakrýval sochu, a položili věnec na mramorovou postavu Petőfiho. K věnci byly přivázány stuhy v národních barvách národů Dunajské kotliny, což zdůrazňovalo, že Petőfi nebyl považován jen za básníka maďarského národa, ale také za univerzálního básníka svobody.
Pomník byl znovu vztyčen v letech 1956–1957, tentokrát na pravém břehu Dunaje, v parku Janka Krále v Petržalce (Ligetfalu). Přesný rok je v pramenech uváděn různě.
Cenné sousoší z carrarského mramoru bylo oficiálně prohlášeno za chráněnou památku v roce 1963. Později však bylo přemístěno na ještě odlehlejší místo, kde bylo vážně poškozeno hlavně vandalismem, ale i počasím. Petőfiho meč byl několikrát zlomen.
Navzdory tomu se po roce 1968, dokonce i během mých studentských let, lidé hrnuli na původní, staré místo, poklonili se a vzpomínali. Potom šli pěšky přes starý most do Petržalky, kde se konalo největší shromáždění Maďarů, kteří si pravidelně připomínali revoluci z roku 1848.
Na návrh poslanců parlamentu ze Strany Maďarské Koalicie (s dvaceti mandáty v Dzurindově vládě) bylo sousoší v roce 2002 za maďarsko-slovenské spolupráce obnoveno. Tehdy se jim podařilo přesunout je do centra, do lépe chráněné zahrady Medikov. Den 15. březen 2003 byl velkým zážitkem, povznášejícím pocitem, moci se zúčastnit znovuodhalení. při účasti dvou tisíc lidí.
Od té doby je nejdůležitějším místem vzpomínek maďarské komunity na 15. března 1848. Petőfiho památník už není jen veřejnou sochou.
Uchovává historii
Připomíná starou, mírovou dobu, německy, maďarsky a slovensky mluvící Pozsony-Presburg-Bratislavu, utrpení Maďarů, kteří se v důsledku Trianonského diktátu ocitli mimo hranice mateřské země, slavnou dobu parlamentního zastoupení, výsledky příkladné spolupráce, důsledky rozdělení po roztrhnutí strany, stejně jako důležitost jednoty a síla zachování našeho kulturního dědictví.
Na fotografii Júliusa Jelfyho jsou členové Petőfiho spolku při odhalení Petőfiho sochy v Bratislavě 8. září 1911. Uprostřed je v bílých rukavicích József Kolmár, Petőfiho bývalý spolubydlící v Pozsony, za ním vlevo je Ferenc Herczeg (1863-1954 Franz Herzog, německo-maďarský původ, viceprezident Maďarské akademie věd a prezident Petőfiho společnosti. Byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.)
Zdroj:
– Vasárnapi Ujság, 1904. augusztus 14., 51. évfolyam, 33. szám – a pályázatról
– Magyar Nemzeti Múzeum, Fényképtár, Jelfy Gyula felvétele, ltsz. 1655/1954 fk
– SZMMI–Csemadok: a szobor eredeti története
– OSZK Digitális Képarchívum – Radnai Béla alkotása
Jakmile přišla Benešova éra s rozvratem německé a maďarské inteligence a masovým dosazováním státních zaměstnanců, od železničářů přes učitele až po státní úředníky, usídlila se i nenávist.
Výmluvné jsou poslední maďarské a prvé slovenské statistické údaje: I zde musí být Židé zahrnuti manipulativně k Němcům – viz příloha:
Němci 1910: 41,9% - 1921: 27,7 %
Maďaři 1910: 40,5% - 1921: 22,5%
Slováci 1910: 14,9% - 1921: 27,1 %
Češi 1910: 00,0% - 1921: 12,6%
Židé 1910: 00,0 % - 1921: 4,00%
------------------------------------------
Celkem 1910: 78 233 – 1921: 93 159
Aurélia Ponkrácz
https://www.europeanjusticeorganization.com/cs/news/pred-sto-patnacti-lety-odhalen-pomnik-sandora-petofiho-nadcasovy-basnik-spojujici-evropu-stale-aktualni
