Článek
Následující myšlenka je bolestná, když si vzpomeneme, že celý svět zklamal chlapce z Budapešti. Komunisté běsnili, použili krvavý teror, kruté mučení, a to i na ženách, popravovali lidi na základě vykonstruovaných obvinění, drželi mladého chlapce ve vězení až do dospělosti, aby mohl být popraven.
Byla jsem v lágru Recsk, kde pracovali v kamenolomu odsouzenci. Hrůza. Byla jsem v Dome teroru. Z druhé místnosti jsem se musela vrátit k východu, nedokázala jsem se na tu hrůzu dále dívat…
Povstalci od 23.10.1956 požadovali odchod Sovětů, nezávislost, vystoupení z Varšavské smlouvy, odzbrojení ÁVH (tajná policie komunistické strany) a pluralitní systém. Gergely Pongrácz se stal vrchním velitelem v Korvín Platz, bojoval společně s pěti bratry. Invazi Sovětů několik dní odolávali. Koncem listopadu, v poslední chvíli, uprchl s pomocí maďarského majora, s matkou a sestrou, do Vídně.
U příležitosti 10. výročí revoluce v roce 1956, Pietr Francesco Pingitore napsal píseň Avanti Ragadzi di Buda, na hudbu Gribanovskiho. Zpíval ji Pino Caruso. Je písní italského týmu Lazio dodnes. V roce 2020 byl Pingitore vyznamenán Důstojnickým křížem maďarského Řádu za zásluhy.
Text písne:
,,Vy hrdinové, byli jste v Budíně a od vás byla Pešť hlasitá. Váš boj není jen minulostí, protože každý den maluje nanovo. Dobrý Bůh si na vás vzpomíná a v nás znovu hoří oheň. Jste tady, hrdinní pešťanští chlapci, dokud maďarské srdce bije. ://:
Vpřed, chlapci z Budína
vpřed, chlapci z Pešťi
studenti, farmáři, dělníci,
slunce už na východě nevyjde.
Sto nocí jsme zůstali vzhůru
a měsíce jsme snili
o těch říjnových dnech,
o úsvitu maďarské mládeže.
Pamatuji si, že jsi měl pušku,
přinesl jsi ji na náměstí,
čekal jsem na tebe,
schovanou mezi učebnicemi
a přinesu i pistoli.
Šest slavných dnů a šest slavných nocí
během našeho vítězství
ale sedmého dne
přijeli Rusové
se svými tanky.
Tanky drtily kosti,
nikdo nepřinesl pomoc,
svět se jen díval,
sedíc na okraji příkopu.
Má holka to neřekne mé matce,
neřekne jí, když dnes večer zemřu,
řekne jí, že se schovám v horách
a vrátím se na jaře.
Moji kamarádi už stojí před četou,
první, druhý pád,
naše svoboda skončila,
pohřbívají čest světa.
Soudruzi schovali zbraně
pak se vrátili a zpívali pochodující,
v den, kdy se seřadíme
a vrátíme se z hor.
://:
Po návratu domů v devadesátém se Gergely Pongrácz, (ve Vídni a USA Pongratz) stal se známým svými protikomunistickými názory a byl mnohokrát napadán od nových komunistů.
Roku 2006 na jaře jsem předpokládala, že vládnoucí Maďarská socialistická strana 50. výročí nepřipomene, jak by se mělo. Nemínila jsem oslavovat s dětmi vrahů. Odjela jsem do Světové federace Maďarů a věnovala peníze na zahájení sbírky na zorganizování pietního aktu (pronájem pódia, techniky, apod.) Gergely (Gregor) Pongracz už nežil, ale na seznamu dárců jsou spolu se mnou András (Andrej) i Ödön (Edmund).
V září se dostal na veřejnost projev premiéra Ference Gyurcsányho: ,,Nemáme moc na výběr. Proto nic nemáme, proto jsme to zbabrali.“ (doslovně řekl „pojebali“).
Ne trochu, ale hodně. Žádná země v Evropě nikdy nenadělala takový chaos jako my. Dá se to vysvětlit…?
Je zřejmé, že jsme poslední rok a půl až dva roky LHALI. Měsíc jsme každý den chodili před parlament protestovat, ale vláda, která se lží dostala k moci, nechtěla rezignovat. V demokratické zemi by byla rozpuštěna i za méně, ale tito nebudou hrát fér. My jsme ale vytrvali, aby viděli, že denodenně protestujeme.
23.10.2006, během vzpomínkové akce, jsme s manželem stáli u dveří Světové federace Maďarů, na ulici Semmelweis, hned u pódia po celou dobu pietní vzpomínkové akce. Všimli jsme si, že předseda federace na začátku akce si sedl do auta a zmizel z ulice. Muži s nápisem na vestách „organizátor“, si sundali vesty. Pod nimi na kabátech byl nápis „Policie“ - a hned, v dvojřadě uzavřeli konec ulice.
Nechápala jsem, k čemu to je, je tady dav lidí, hodně to bude ztěžovat odchod? Na konci pietního aktu, po projevu Viktora Orbána, jsme odešli do restaurace v suterénu budovy federace na večeři, zatímco se dav rozcházel. Chtěla jsem jít už domů (kvůli astmatu).
Najednou do restaurace začali přicházet lidé se zakrvácenými hlavami, zraněními v obličeji od střelných zbraní, gumových projektilů, obušků - i na rukou a očích, včetně zlomenin končetin…
Kdyby můj manžel nebyl Budapešťan, co zná každý průchod a zkratky mezi domy a ulicemi, taky bychom také neunikli. Skrze okno restaurace Hotelu Astorie jsme viděli, jak policisté mlátí lidi sedící u stolů gumovými obušky. Rychle jsme utekli na schodiště jednoho domu. Ven jsme se odvážili, až když hlasité dupání na ulici přestalo. Domů jsme se vydali až za úplné tmy.
Ve vysílání všude lhali, že „pravicoví demonstranti bojují železnými tyčemi“. Přitom jsme šli jen na pokojnou pietní vzpomínkovou akci na počest skutečných hrdinů odboje v roce 1956.
Ta dvojřada policistů na konci ulice, hnala dav ke skupině provokatérů, kteří vypadali jako fotbaloví chuligáni. Před nimi policisté v maskáčích stříleli gumovými projektily, bili pokojné účastníky gumovými obušky, kohokoli, koho mohli. Slzný plyn štípal do očí. Bylo to hrozné.
O pár dní později, když se mi zrak zlepšil, jsem šla do federace (bylo mi jasné, že její prezident se dal na jejich stranu, věděl předem co bude, proto včas utekl). Vzdala jsem se členství.
Od známé, jejíž syn pracoval na řídící věži letiště, jsem se dozvěděla, že přiletělo několik letadel s neoznačenými policisty.
Ať říkají cokoli, ať se jejich nově vzniklé strany nazývají jakkoliv, jsou to potomci komunistů. Jsou stejní.
Aurélia Pongrácz
4. 2. 2026
***
P.S.
Podobně se svět dnes hanebně a zbaběle chová ke stejně statečně bojující Ukrajině! Místo reagovat rychle a rozhodně, riskujeme eskalaci konfliktu do více zemí, s mnohem více ztracenými lidskými životy o materiálních škodách nemluvě. Válka nezná hranice. Naději na vítězství má jen ten, kdo bojuje. Bez boje je porážka jistá a zasloužená! Proto měla, má a vždy bude mít svoboda svoji vysokou cenu, kterou nelze zaplatit žádnými penězi. Vědí to stateční Ukrajinci a věděli to i stateční Maďaři v roce 1956. Čest památce všem obětem zločinného komunistického systému a jejich trvalému odkazu budoucím!
Jan Šinágl
