Článek
Po více než 30 letech demokratického vývoje u nás osvědčí naše společnost tuto schopnost, korigovat vlastní chyby? Nepozorujeme-li dnes přímo skepsi vůči demokracii, určitě můžeme pozorovat určitou únavu z ní. Rozvoj ekonomiky, daňová politika (a udržitelnost státních financí), řešení problémů jako bydlení či větší ohrožení střední vrstvy chudobou, by vyžadovalo v politice k posunu přijít s něčím novým, novými pohledy a koncepty. Politici se přitom příliš neodchylují od postupů a přístupů zavedených do praxe v 90. letech.
Kromě praktických řešení je pak další důležitou oblastí to, co vlastně vnímáme jako ohrožení pro fungování demokracie. V 90. a nultých letech byl často rámován politickou pravicí příběh o ohrožení demokratického a ekonomického vývoje ze strany levice. I ta demokratická byla spojována s minulým režimem a hrozbou jeho plíživého návratu. Pomineme-li PR některých miliardářů, toto již v posledních letech příliš aktuální ve veřejné debatě není. Jako hrozba je spíše vnímán extrémismus, dezinformace a působení cizích (východních) mocností.
V tomto příběhu ale možná něco podstatného schází. Kritika daného stavu věcí bývá pro jeho zlepšení užitečná. Levicový pohled tak spíše než hrozbu může představovat důležitý pilíř kritického myšlení, který k západní demokracii patří. Z kritiky ještě obvykle nevyplývá, jaké kroky je třeba v praxi provést a lépe porozumět problémům může pomoci i lidem s odlišnými politickými názory.
Téma, které se v 90. letech příliš nepodařilo uchopit, je vztah ekonomiky a politiky. Tedy především to, že ekonomické elity mohou uplatňovat politickou moc, aniž by k tomu měly legitimitu či jakoukoliv politickou odpovědnost. Jde o skrytý vliv peněz na politiku a stát.
Kateřina Šafaříková v článku na Seznam Zprávách Jak si Kellner ochočil stát a co je varování pro dnešek naznačuje, že skupina PPF při prosazování zájmů svého mezinárodního dluhového byznysu ovlivňovala zahraniční politiku vůči Rusku i vůči Číně. Když se s vazbou na energetickou krizi česká společnost vyrovnávala s poklesem reálných příjmů, jedním z kompenzačních mechanismů měla být daň z mimořádných zisků. Zatímco firmy EPH a Sev.en energy díky energetické krizi rekordně zbohatly, na této dani zaplatily jen zlomek. Stála za tím nekompetence, slabá vyjednávací pozice politiků či jiné faktory?
Řešit skrytý vliv velkých peněz či slabou vyjednávací pozici politiků vůči nim, je možná pro dlouhodobou důvěru v demokracii a její akceschopnost jedním z nejzásadnějších témat. Tím není nijak myšleno, že každý miliardář je oligarchou. Společnost potřebuje podnikavé jedince a vytvářet zdravé podmínky pro podnikání patří mezi veřejné zájmy. Otázkou však je, zda k tomu přispívá tvrdé prosazování dílčích zájmů finanční skupiny. Ekologičtí aktivisté se skupinami jako Sev.en energy nebo EPH spojují brždění rozvoje obnovitelných zdrojů a komunitní energetiky. Vzhledem k tomu, že patrně vědí, na koho narážejí při svém úsilí, nelze brát taková podezření na lehkou váhu. Poměrně varovné je potom i to, když bývalí premiéři po skončení politické kariéry začnou pracovat pro vlivné finanční skupiny. Což je případ Petra Nečase i Mirka Topolánka.
Další oblastí problematického vztahu politiky a ekonomiky je vliv lokálních klientelistických sítí s vazbou na podnikatelské prostředí a politiku. Problémy v této oblasti dokumentuje množství odhalených korupční kauz, například tato, tato, či tato. Veřejná debata se již od 90. let na rozdíl od politických programů posunula zásadněji, více reflektuje zkušenost s vývojem společnosti, politiky i ekonomiky. Pokud političtí zástupci nepřicházejí s novými koncepty, či snahou nově promýšlet současné problémy, poptávka ani frustrace tím nemizí. Dává to možná příležitost pro kulturní a intelektuální kruhy být angažovanější právě ve veřejných otázkách a znovu se chopit aktivnější společenské role.
