Článek
Při každé změně fungujícího systému je nutné se ptát nejdřív „proč“? Jako důvod zrušení mediálních poplatků je nejčastěji uváděna úleva přetíženým rozpočtům českých domácností. Je to však lež. Pokud ke zrušení poplatků dojde, musel by být jejich výnos kompenzován přímo ze státního rozpočtu. Součet výnosu rozhlasových a televizních poplatků dle předpokladu po novele činí něco kolo 11 miliard korun ročně. Státní rozpočet nemá jiné peníze než daně. Ty však neplatí jen stávající poplatníci rozhlasu a televize. Třeba podnikatelé do 25 zaměstnanců jsou od nich nyní osvobozeni stejně jako třeba ústavy sociální péče. Nový systém mohl zjevně ulevit i ubytovacím zařízením, platit nechtěly třeba průmyslové nebo stavební firmy, které tvrdily (v rozporu se solidární filozofií poplatků), že jejich zaměstnanci se při výkonu práce dívat nemohou. Teď budou platit všichni - bez rozdílu. Těch 11 miliard se ale někde bude muset vzít. Na zvyšování daní to v Česku nevypadá a podle ministryně financí se schodek státního rozpočtu letos zřejmě nevejde ani do 300 miliard. Jaký bude výsledek?
Napoví vám mezistupeň před úplným zrušením poplatků, který dnes byl také zmíněn. Tím má být osvobození některých plátcovských skupin. Tenhle nápad koloval mezi zákonodárci už delší dobu a všichni, kteří se podíleli na poplatkové reformě, dobře věděli, že za takovým postupem se skrývá cesta jak média veřejné služby vyhladovět. Skutečně nízkopříjmové domácnosti jsou osvobozeny už dávno. Výnosy poplatků ze seniorských domácností ale už dnes tvoří něco okolo 40% celkových příjmů a tento podíl bude kvůli neodvratitelné demografické křivce příštích desetiletí stále narůstat. Kdybych si měl vsadit, postup bude následující: letos dojde k osvobození významné části stávajících poplatníků. Novela rušící mediální poplatky pak pro rok 2027 a následující stanoví budoucí garantovaný výnos rozhlasu a televize ze státního rozpočtu na této nové úrovni, která podsekne nohy oběma institucím. Zachovat stávající rozsah a kvalitu programové nabídky bude nemožné.
A cíl některých politiků ale i členů Rady České televize tím bude na dohled. Nešlo a ani teď nejde o zrušení této instituce. Jde o její marginalizaci. Drahé seriály nebo přenosy špičkových sportovních událostí totiž nejsou jenom prestižní věc pro mezinárodní festivaly nebo slepá honba za podílem na sledovanosti. Je to pro média veřejné služby také strategická cesta, aby jejich značka, jejich služba byla vnímána všemi společenskými skupinami. Aby si v těchto médiích každý našel alespoň něco a tím se těmto institucím nezavírala cesta pro šíření jejich klíčového obsahu, jímž je nezávislé zpravodajství, publicistika, dokumentaristika.
Na předvánočním senátním semináři k poplatkům současné vedení České televize ústy generálního ředitele konstatovalo, že je vlastně jedno, odkud nové peníze přijdou. Hlavně, že jich nebude méně. Česká televize z boje o svoji smysluplnou budoucnost po anglicku vycouvala. Navenek se zdá, že se bojuje o drobky. Ve skutečnosti nasedáme na skluzavku. Nejen veřejnoprávní média ale celá společnost. Bez silných a nezávislých médií veřejné služby budujeme stát podobný elektroinstalaci bez pojistek.
