Článek
Na konci roku 2024 musela Česká televize připravit návrh rozpočtu na další rok, který respektoval platné zákony, a tedy nezměněnou výši televizního poplatku. Říkali jsme mu verze Armagedon, protože meziročně znamenal propad výroby nových pořadů o více než třetinu.
Když jsem si před pár hodinami přečetl záměr Terezy Polachové pokračovat v televizních adaptacích knih Kateřiny Tučkové, srdce mi plesalo. Jenže pro televizní management znamená takové rozhodnutí blokaci vysokých desítek milionů korun – a to ne v jednom, ale spíše ve třech, možná i více následujících letech. Tak dlouho totiž trvá dokončit scenáristickou adaptaci, připravit natáčení, spustit výrobu a následně vše sestříhat a dokončit v postprodukci. Klíčová rozhodnutí se v tomto průmyslu dělají na mnoho let dopředu.
Jak ale chcete takové rozhodnutí na roky učinit, když v tuto chvíli není jasné ani to, s jakými prostředky a z jakých zdrojů bude Česká televize hospodařit už v lednu příštího roku? To je totiž oznámený okamžik zániku poplatkového systému financování a vzniku systému nového. Jeho kontury však neexistují a jediné, co koalice – dosti nešťastně – nabídla, je uvažovaná možnost, že by lidé mohli veřejnoprávním médiím přispívat dary. Ve výsledku tyto informace znamenají, že hospodaření ČT je od počátku příštího roku v naprostém vakuu. V kontextu zákonné povinnosti vést tuto instituci s péčí řádného hospodáře to znamená naprosté peklo. Nejde přitom o situaci srovnatelnou se státním takzvaným rozpočtovým provizoriem, které vás „zamrazí“ ve struktuře a výši rozpočtu předchozího roku. V tomto případě Česká televize o své budoucnosti neví vůbec nic.
A netýká se to jen velkých hraných projektů. První rozpočtové nadechnutí ve druhé polovině loňského roku znamenalo mimo jiné také možnost ČT pokračovat ve velkých stavebních investicích. Na Kavčích horách je potřeba dobudovat novou studiovou budovu pro zpravodajství za téměř tři čtvrtě miliardy korun, v Brně je v pokročilé fázi příprav výstavba technické budovy pro dílny a fundusy, která umožní opustit neekonomický areál vzdálený kilometry od hlavního sídla televize. Nové poplatky měly rovněž znamenat rozjezd příprav výstavby kompletně nového komplexu studia ČT v Ostravě. To všechno teď bude muset zůstat přinejlepším u ledu.
Samostatnou kapitolou je devastující efekt finanční nejistoty na lidský kapitál, který je v kreativním průmyslu alfou a omegou všeho. Kolik špičkových profesionálů bude po nekonečném sedmnáctiletém čekání na poplatkovou reformu ochotno setrvat dál v absolutní nejistotě? Tím spíš v situaci, kdy je role médií veřejné služby zpochybňována a zesměšňována.
Existují tři možné cesty, jak s tímto problémem pohnout. Vláda by měla bezodkladně představit svou koncepci budoucího financování médií veřejné služby – a to nejen jasný zdroj těchto financí, ale i jejich dlouhodobě garantovanou výši. Druhou možností, pokud taková koncepce na stole není, je otevřeně odložit změnu systému nejdříve na rok 2028 či později. Poslední, třetí možnost má však ve skutečnosti prioritu číslo jedna: neměnit třicet let fungující poplatkový systém, který loni prošel udržitelnou modernizací. Ke změně neexistuje rozumný důvod.
Pokud má být argumentem skutečnost, že zhruba polovina evropských zemí financuje veřejná média prostřednictvím státního rozpočtu, pak je na místě připomenout, že téměř 80 % členských států Evropské unie platí eurem.
(Autor je bývalým generálním ředitelem ČT. V médiích působí od roku 1994, od roku 2005 v České televizi.)
