Článek
Na Červeném trpaslíku je nejzajímavější to, že neukazuje jen svět po katastrofě. Ukazuje svět, v němž se nic lidského nenaplnilo.
Nenastal žádný nový věk.
Nevznikl nový člověk.
Technologie lidstvo nespasila.
A ani nepřišel křesťany očekávaný konec dějin v podobě Božího království.
Lidstvo je už zhruba tři miliony let mrtvé. Dějiny neskončily slavně. Prostě vyšuměly. Spása nenastala.
A přesto člověk nezmizel úplně. Zůstal tu jeho poslední zástupce — a s ním i něco podstatného: obyčejná lidskost.
Právě to je na seriálu Červený trpaslík tak přesné. Člověk se v něm ani po absolutním zhroucení světa nemění v amorální monstrum, ani se nepovznese do vyšší formy bytí. Pořád chce v zásadě totéž: trochu klidu, trochu zábavy, pár známých tváří, něco k jídlu, nějaký nesmyslný rozhovor, pár piv a možnost prostě nějak prožít den.
To je velmi silná antropologická teze. Člověk není definován jen velkými idejemi, pokrokem nebo dějinami. A zřejmě není definován ani očekáváním velkého finále, dokonce ani přítomností Boha nebo společnosti jako pozorovatele a korektora. I když to všechno z Listerova života zmizelo, stále zůstává bytostí, která touží hlavně po prostém životě. A zrada zůstává zradou, přátelství přátelstvím, věrnost věrností. Morálka nemizí. Mravní normy v něm přetrvávají prostě proto, že je člověkem.
Listerovi je dovoleno téměř vše, ale téměř nic z toho ho opravdu neláká.
Dílo nám to nevysvětluje filosoficko-antropologickými tezemi, biblickými citáty ani psychologickými rozbory. Přesvědčuje nás jinak: Listerovo chování, touhy i východiska jsou pro nás srozumitelné, uvěřitelné a samozřejmé. Ani nás nenapadne, že by to celé mělo vypadat jinak.
Červený trpaslík je proto komedií o nevykoupeném člověku. O člověku, který žije daleko od spásy, daleko za koncem dějin, daleko od jakéhokoli završení — a přesto dál vstává, jí, hádá se, kamarádí a zabíjí čas.
A právě proto se v Červeném trpaslíku poznáváme.
Ne jako hrdinové posledních časů.
Ale jako tvorové, kteří i po konci všeho pořád chtějí jen nějak lidsky žít.
