Článek
A dokonce i kdyby šlo jen o náhodu či nedorozumění, z pohledu matematiky a teorie racionálního rozhodování je situace stejná.
V logice teorie her jde o tzv. test reakce: protivník, v tomto případě Rusko, zkouší, jak Západ (jednotlivě každá země i kolektivně jako ‚tým‘) zareaguje.
Válce vždy předchází odhad nákladů a rizik
Skutečný ozbrojený střet je pro všechny hráče extrémně nákladný, a proto se před případnou válkou oba snaží odhadnout, jak vysoké náklady by na ní museli vynaložit.
O to důležitější je, jaký obraz o nás má protivník ještě předtím, než padne první výstřel. Nejde jen o samotnou věrohodnost hrozeb, ale o celkový odhad naší reakce: jak jsme ochotni nést náklady, jak velké nebezpečí pro něj představujeme, a zda dokážeme jednat jako spojenci koordinovaně.
Pokud protivník usoudí, že jsme připraveni tvrdě reagovat, často k válce vůbec nedojde. Naopak, jestliže z našich kroků vyčte slabost, bude nás testovat dál s cílem svůj odhad zpřesnit.
V předválečném období se proto hraje především o to, jaký odhad si soupeř udělá o naší bojeschopnosti a odhodlání. Na základě tohoto obrazu si totiž vypočítává své vlastní náklady na případnou válku.
Odhad nákladů a proč je měkkost nebezpečná
V předválečném období se tedy nehraje o samotný střet, ale o odhady nákladů, které by střet přinesl. Každý krok, každé gesto a každá reakce soupeři signalizuje, jak drahá by pro nás i pro něj válka byla. Pokud protivník dojde k závěru, že naše náklady jsou příliš vysoké a neunesli bychom je, očekává, že ustoupíme – a jeho provokace budou pokračovat. Pokud naopak vyhodnotí, že jsme připraveni reagovat i za cenu ztrát, raději se stáhne dřív, než riskovat skutečný konflikt, který by byl nákladný pro něj.
Proto je měkkost nebezpečná: každý ústupek posouvá soupeřův odhad v náš neprospěch (byť může být chybný) a povzbuzuje ho k dalším testům a ke snaze svůj odhad zpřesnit. A nakonec vést válku.
Tvrdá reakce naopak zvyšuje vnímané náklady protivníka a snižuje jeho ochotu zkoušet hranice znovu.
Jednoduchý model konfliktu
Každý potenciální útočník stojí nakonec před rozhodnutím: zaútočit, nebo nezaútočit. Jeho rozhodnutí zda a jak zaútočit vychází z odhadu rizika nákladů, které jsou s útokem spojeny. Útočník tyto náklady nezná předem, proto provádí menší provokace, aby si odhad stanovil a později zpřesnil.
- Pokud naše reakce na provokace působí tvrdě, koordinovaně a kompetentně, soupeř si vypočítá (či spíše odhadne), že skutečný konflikt by byl pro něj příliš drahý, a útok se stává neracionální volbou.
- Pokud reagujeme měkce, jeho odhad nákladů klesá, konflikt se zdá být „levnější“ a roste pravděpodobnost, že se rozhodne zaútočit.
Jinými slovy: celé dilema se redukuje na jednoduchou otázku – „Vyplatí se mi útok, když vezmu v úvahu, jak pravděpodobná a jak tvrdá bude reakce protivníka?“
Závěrem
Poslat několik dronů na cizí území agresora nestojí prakticky nic. Získat však může hodně, pokud nás nalezne nepřipravené, paralyzované a neschopné reagovat. V jeho očích se pak stáváme snadnou kořistí. Naším cílem proto musí být jasně a koordinovaně ukázat, že snadnou kořistí nejsme.
