Komunismus jako náboženství: Laciná kopie křesťanství pro masy i elitu

Komunismus bývá často vnímán jako ryze sekulární a ateistická ideologie, která usilovala o vytlačení náboženství z veřejného prostoru. Při hlubším zkoumání však vykazuje mnohé rysy náboženských systémů. Filozof Eric Voegelin proto komunismus ve svém spise Politická náboženství (1935) označuje za politické náboženství – ideologii, která sice odmítá nadpřirozeno, ale zároveň přebírá jeho základní struktury a přetváří je v rámci nově vymezeného přirozena. (Zde již Voegelinovy myšlenky interpretuji.)

Tento paradox není náhodný. Karel Marx byl výborným znalcem Bible, a přestože ji odmítal jako součást „nástrojů utlačovatelských tříd“, jeho myšlení bylo jejím jazykem a strukturou v obrovské míře ovlivněno. Proletariát v jeho systému přebírá jak roli církve, tak roli trpícího Mesiáše. Stejně jako církev v křesťanství má proletariát misijní úkol – šířit pravdu revoluce, sjednocovat věřící a bojovat za konečné vykoupení společnosti. Zároveň proletariát hraje i mesiášskou roli trpícího vykupitele, který nese tíhu nespravedlnosti kapitalismu (svět je v moci kapitálu x svět je v moci Satana - 1. Jan 5:19), aby skrze revoluci přinesl světu osvobození. Celé marxistické schéma tak kopíruje biblický dějinný rámec – od pádu (vznik soukromého vlastnictví) přes utrpení (vykořisťování dělnické třídy) až po konečné vykoupení (příchod komunismu jako pozemského ráje).

Stejně jako křesťanství slibuje příchod Božího království, komunismus hlásal vznik beztřídní společnosti jako konečný cíl dějin. Oba systémy sdílejí eschatologickou vizi – přesvědčení, že dějiny směřují k určitému naplnění, které přinese zásadní transformaci světa. V případě komunismu mělo být tohoto stavu dosaženo prostřednictvím revoluce a přeměny společnosti lidskou prací.

Tímto vztahem mezi křesťanstvím a marxismem se zabýval také Tomáš Halík ve své rigorózní práci Křesťanství jako utopie (1972), kde se z pozice marxistické religionistiky pokoušel o dialektickou syntézu křesťanské a marxistické eschatologie. Ve svých úvahách zde pracuje s konceptem „radikální budoucnosti“, kterou lze chápat jako možný prostor sjednocení náboženské a komunistické vize dějin. Z pohledu Hegelovy dialektiky by bylo možné interpretovat Halíkovu snahu jako hledání hegelovské syntézy mezi dvěma dočasnými protiklady - tj. křesťanstvím a marxismem.

Marxismus nejenže přetvořil křesťanské myšlenkové struktury do sekulárního náboženství, ale zároveň přisoudil hmotě atributy, které v křesťanství náležejí Bohu. Materialismus se tak stává vírou, že hmota sama v sobě obsahuje princip bytí, vývoje a účelu, čímž fakticky nahrazuje tradiční chápání Boží existence v křesťanství.

V komunistických režimech byli zakladatelé ideologie, jako Karl Marx, Vladimir Lenin nebo Mao Ce-tung, vnímáni jako proroci nadčasové pravdy. Jejich myšlenky byly považovány za neomylné, jejich citáty se učily nazpaměť a jejich obrazy zdobily veřejná prostranství, podobně jako ikony svatých v křesťanské tradici.

Na rozdíl od biblických proroků, kteří mluvili jménem duchovní autority – Boha, však komunističtí vůdci neměli žádnou vyšší instanci, která by jejich pravdy posvětila nebo jim poskytla legitimitu. Jejich „proroctví“ tedy nestálo na objektivním zdroji pravdy, ale pouze na jejich vlastním autoritativním tvrzení, které bylo následně vnuceno společnosti jako dogma.

Tento koncept byl proto neúplný a ve svém důsledku nesmyslný – zatímco náboženští proroci hovořili za duchovní autoritu, komunističtí ideologové si uzurpovali status proroků, aniž by jejich slova měla jakoukoli oporu mimo jejich vlastní ideologii. Výsledkem bylo, že jejich „zjevená pravda“ nebyla ničím jiným než uměle vytvořenou a neustále přepisovanou konstrukcí, závislou na potřebách režimu.

Komunistické státy vytvořily vlastní symbolické rituály, například oslavy Říjnové revoluce, Svátek práce (1. květen) nebo manifestace na počest dělnické třídy. Tyto události sloužily k upevnění kolektivní identity a svou funkcí připomínaly církevní svátky – poskytovaly rituální ukotvení, společné prožívání ideologie a formování nového „věřícího lidu“.

Stejně jako v náboženství hrály významnou roli i symboly. Rudá hvězda, která se stala jedním z hlavních znaků komunismu, nebyla náhodným výběrem, ale měla hluboké okultní a satanistické kořeny. V různých esoterických tradicích je pěticípá hvězda spojována s magií, hermetismem a kosmickými principy, přičemž její obrácená podoba (pentagram) je tradičně vnímána jako symbol satanismu a převráceného řádu. V komunistické ideologii byla rudá hvězda interpretována jako symbol vítězství dělnické třídy a vedoucí role strany, avšak její skrytá symbolika naznačuje hlubší vrstvy tohoto ideologického kultu.

Komunismus tak nejen napodoboval církevní rituály, ale zároveň vědomě využíval okultní symboliku, aby podvědomě ukotvil svou moc a ideologii v kolektivním vědomí.

Komunistické hnutí se snažilo šířit svou ideologii po celém světě, podobně jako křesťanství usiluje o získávání nových věřících. Internacionalismus a vývoz revoluce byly klíčovými součástmi jeho strategie, která v mnohém připomínala misijní činnost křesťanů.

Komunistické režimy oslavovaly postavy, které zemřely pro „věc dělnické třídy“. Tito lidé byli vnímáni jako mučedníci a jejich památka se uctívala podobně jako v křesťanství.

Zásadním rozdílem mezi komunismem a křesťanstvím je nahrazení Boha materiálním světem. Tento koncept však nacházíme již u Hegela, jehož filozofie zásadně ovlivnila Karla Marxe. Ačkoliv nebyli současníky, Marx studoval na Univerzitě v Berlíně, kde stále dominoval vliv hegelovské dialektiky. Hegel sám působil jako profesor na Univerzitě v Berlíně a dříve získal doktorát na Univerzitě v Jeně (dnešní Durynsko, Německo). Právě on položil základy dialektiky, kterou Marx následně převrátil tzv. z hlavy na nohy. Zatímco Hegel viděl dějiny jako postupné sebeuvědomování Ducha, Marx tuto dialektiku obrátil a tvrdil, že dějiny nejsou řízeny duchem, ale materiálními podmínkami a třídním bojem.

Karl Marx, který byl znalcem Bible, sice popřel existenci Boha, ale hmota v jeho systému přebírá některé atributy, které tradičně náleží Bohu:

V tomto smyslu lze říci, že marxismus sice popřel Boha, ale zároveň jeho roli zachoval – pouze ji převedl do světa hmoty a jí podřízené historie.

Pokud se na komunismus podíváme z tohoto úhlu pohledu, můžeme v jeho struktuře nalézt ekvivalentní náboženské kategorie:

Zatímco komunismus se prezentoval jako vědecká teorie, jeho struktura a způsob fungování vykazují podstatné znaky náboženství, ve kterém místo Boha vystupuje hmota, místo proroků vůdci revoluce a místo duchovního zasvěcení ideologické uvědomění.

Tato podobnost může vysvětlovat, proč komunismus přitahoval tolik lidí – poskytoval nejen politickou vizi, ale také morální rámec, smysl života a naději na vykoupení. To vše jsou prvky přirozené lidské touhy, které však může naplnit pouze pravda křesťanské víry, z níž komunismus čerpá pouze jako její laciná kopie. Neboť v případě komunismu se jedná o zvrácený morální rámec, falešný smysl života a iluzorní naději na vykoupení.

Obrazová příloha: