Článek
V dnešní době se často setkáváme s myšlenkou, že lidská láska sama o sobě je schopná zachránit svět. Stačí prý jen milovat druhé, konat dobro a svět bude lepším místem. Takové učení ale staví lásku na nesprávné místo – jako by bylo možné dosáhnout spásy našimi skutky místo skrze oběť Ježíše Krista.
Ano, láska je v křesťanství zásadní. Bible učí, že Bůh je láska (1. Janova 4,8) a že máme milovat Boha a bližního jako nejvyšší přikázání (Matouš 22,37-39). Ale zároveň jasně říká, že nejsme spaseni láskou a že láskou nemůžeme nikoho spasit, ale pouze milostí skrze víru v Kristovu oběť.
Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.
Kdyby láska sama o sobě mohla zachránit svět, nebylo by potřeba, aby Ježíš trpěl a zemřel na kříži. Kristus však přišel právě proto, že žádná lidská láska nestačí k odstranění hříchu. Pouze jeho krev nás může očistit a přivést zpět k Bohu.
V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, i my se máme navzájem milovat.
To znamená, že svou láskou nespasíme svět, ani sami sebe, ani druhé. Naše láska je vždy nedokonalá, omezená a zatížená hříchem. Ale díky Kristově oběti a daru Ducha Svatého můžeme milovat opravdově – ne proto, že bychom tím zachraňovali svět, ale protože jsme sami byli zachráněni.
Když se láska stává modlou
Pokud někdo věří, že láska sama o sobě je prostředkem spásy, pak činí z lásky modlu. To vidíme v dnešní době, kdy se „křesťanská láska“ často používá jako záminka k bezbřehé toleranci hříchu. Mnozí říkají, že „Bůh je láska“, ale zapomínají, že je také svatý a spravedlivý. Pokud láska nevede ke svatosti, ale k ignorování hříchu, stává se nástrojem duchovní zkázy.
Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké.
Důsledky modloslužby lásky
Láska, která je odtržena od Kristovy oběti, se stává lidským konstruktem – citovou (emoční) náhražkou, která bez Božího zásahu vede ke zkáze. Může vést k náboženství humanismu, kde Kristus není Spasitelem, ale jen morálním vzorem. Může vést k sebespravedlnosti, kde si lidé myslí, že si spásu zaslouží svou dobrotou. Nakonec vede k odmítnutí Boha, protože se člověk domnívá, že už ho nepotřebuje – stačí mu „být hodný“.
Některá cesta připadá člověku správná, avšak nakonec je cestou smrti.
Proto musíme rozlišovat mezi pravou křesťanskou láskou, která pramení ze spásy v Kristu, a falešnou láskou, která je od Krista oddělena a postavena na místo spásy.
Uvěřit ve spásný účinek lásky (bez Krista) je modloslužba, která – stejně jako každá jiná modloslužba – vede ke zkáze, duchovní i fyzické.
Když falešná láska přináší smrt
Lidé, kteří věří, že láska sama o sobě dokáže spasit svět, nebudou připraveni čelit realitě jeho hříšnosti. Pokud se někdo pokusí spasit svět svou vlastní láskou, zjistí, že hřích je silnější než lidská snaha o dobro.
Člověk, který chce porazit zlo pouze laskavostí, ale ne skrze Krista, skončí v pasti hříchu, podvodu a zkázy. Nebude připraven bránit pravdu, protože bude věřit, že každý konflikt lze vyřešit kompromisem. Nebude připraven bojovat proti lži, protože si bude myslet, že pravda není tak důležitá jako vztahy mezi lidmi. A nakonec nebude připraven na duchovní boj, protože bude věřit, že zlo lze zastavit pouhou lidskou dobrotou.
