Někdy je nejen v pořádku, ale dokonce nutné porušit literu zákona

Zákony a pravidla jsou základním pilířem fungující společnosti. Přesto platí provokativní teze: z důvodu spravedlnosti je třeba někdy literu zákona porušit. Tato myšlenka má dlouhou tradici – neobjevuje se jen u Václava Havla či jiných moderních osobností bojujících proti nespravedlivým režimům, ale sahá až do antiky. Už staří filozofové a myslitelé totiž řešili dilema mezi literou zákona (doslovným zněním předpisu) a jeho duchem (smyslem a účelem zákona v naplnění spravedlnosti).

Představme si konkrétní situaci: na druhé straně ulice může zmatené dítě vběhnout pod kola automobilu, ale na semaforu svítí červená. Víme, že zákon jasně říká „na červenou se nechodí“. Kdo by však v takové chvíli váhal nad barvou světla? Většina z nás okamžitě vyběhne pomoci, i za cenu přestupku. Porušit předpis je v takové situaci nejen omluvitelné, ale morálně správné – záchrana lidského života má totiž nesrovnatelně vyšší hodnotu než technické dodržení dopravního pravidla.

Proč je v podobných případech porušení zákona v pořádku? Smyslem zákonů je přece sloužit spravedlnosti, ochraně života a podporovat dobro​. Zákony existují pro lidi, ne naopak. Pokud by striktní dodržení předpisu vedlo k nežádoucímu poškození nevinného, pak zákon musí ustoupit vyššímu dobru nebo spravedlnosti. Jinými slovy, litera zákona nesmí zvítězit nad duchem zákona, kterým je spravedlnost.

Myšlenku rozumného odchýlení se od pravidla ve jménu vyššího dobra vystihuje pojem epikie (z řeckého epieikeia, často překládaného jako přiměřenost, ekvita či „equity“). Aristoteles – jeden z největších antických filozofů – už ve 4.století př.n.l. popsal epikii jako nápravu zákona tam, kde jeho obecné znění selhává: „Epikie je oprava zákona tam, kde zákon pro svou obecnost nepostačuje“​. Nejde tedy o nic nespravedlivého; naopak Aristoteles zdůrazňuje, že epikie je formou spravedlnosti, ba lepší spravedlnosti, protože bere v úvahu i mimořádné okolnosti​.

Aristoteles tak uznává, že žádný obecně sepsaný zákon nemůže pokrýt všechny možné situace, a apeluje na rozumnost člověka, aby v nestandardních případech dokázal jednat podle vyššího principu spravedlnosti.

Podobný princip nacházíme i v Novém zákoně. Ježíš Kristus podle evangelií uzdravoval nemocné i v den sobotního klidu, ačkoli tím porušoval dobově chápaný náboženský zákon, který zakazoval za všech okolností v sobotu pracovat. Když byl kritizován, odpověděl známým výrokem: „Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu“ (Marek 2,27–28). Tím jasně vyjádřil, že ani Bohem ustanovený odpočinek nesmí být absolutizován, pokud by bránil vykonání vyššího dobra. Zákon o sobotě byl sám o sobě dobrý – sloužil člověku k odpočinku a duchovnímu prospěchu – ale pokud by jeho doslovné uplatnění znemožňovalo milosrdenství, záchranu či pomoc bližnímu, bylo správné jednat jinak. Bezprostřední pomoc v nouzi ukazuje, zda člověk chápe zákon ve světle jeho celku, nebo uplatňuje jeho část bez porozumění. I zde tedy platí, že vyšší dobro má přednost před neosobním trváním na izolovaném ustanovení. Zákon má – a vždy měl – svou hierarchii i smysl, který je třeba zachovat.

Středověký myslitel Tomáš Akvinský na Aristotela navázal a zařadil epikii mezi ctnosti spojené se spravedlností. Zdůraznil, že člověk smí a musí rozumně se odchýlit od litery zákona, pokud její dodržení v konkrétní situaci odporuje vyššímu mravnímu principu. Tomáš epikii dokonce nazývá „určitým vyšším pravidlem lidského jednání“​ (Summa Theologiae, II-II, 120, 2c) tak významná je podle něj schopnost řídit se svědomím a duchem spravedlnosti, zejména tam, kde by slepé trvání na liteře vedlo ke křivdě. Epikie je tedy součást spravedlnosti: umožňuje zákon naplnit v jeho pravém smyslu, i když je formálně porušen, pokud tím uskutečníme vyšší dobro.

Je nezbytné zdůraznit, že Epikie rozhodně neznamená anarchii ani svévolné porušování pravidel. Naopak, jde o ctnost vyžadující zralou úvahu, zodpovědnost a morální jistotu, že v daném výjimečném případě zákon naráží na vyšší princip spravedlnosti. Nelze si ji plést s pohodlným omlouváním „dělám si, co chci“. Například prohlašovat: „spěchám, tak pro mě omezení rychlosti neplatí“ nebo „nechce se mi platit daně, tak je platit nebudu“ – to už není epikie, nýbrž egoistické porušení zákona bez ušlechtilého důvodu​. Skutečná epikie se obvykle uplatní jen ve výjimečných situacích pro vyšší mravní dobro, nikoli pro osobní prospěch. Jak trefně poznamenal teolog Pavel Pokorný, nejde o revoltu pro revoltu ani o sobectví, ale o věrnost podstatě morálky – „nikoli pro své sobectví, [nýbrž] třeba i porušit, co jinak poslušně dodržujeme“​.

Na závěr lze říci, že respekt k zákonům a pravidlům zůstává zásadní hodnotou, ale není absolutní. Zákony mají sloužit spravedlnosti a člověku; pokud se výjimečně ocitnou s tímto posláním v rozporu, nastupuje epikie – ctnost, která nás vede k naplnění vyššího dobra i za cenu porušení litery zákona. Takové jednání vyžaduje odvahu i rozum, ale právě v něm se naplňuje skutečný duch zákona: služba spravedlnosti a lidskosti.