Článek
Jeden příklad za všechny: Profesor psychiatrie jako dezinformátor
V jedné z nedávných epizod nejmenovaného populárního podcastu byl hostem profesor psychiatrie, který pomocí návodných otázek moderátora prezentoval svůj osobní pohled na smysl života a způsob, jakým by měli lidé žít. Jeho tvrzení byla však podávána nikoliv jako subjektivní filosofický postoj, ale jako odborně podložená fakta. A právě zde nastává zásadní problém.
Věda vs. normativní tvrzení: Kde je hranice?
Psychiatrie je medicínský obor, jehož hlavním cílem je zkoumat, diagnostikovat a léčit duševní onemocnění. Z tohoto hlediska může psychiatr na základě výzkumů a klinické praxe například konstatovat, že určité faktory (např. pevné sociální vazby, stabilní životní prostředí) přispívají k duševní pohodě, alespoň statisticky vzato. Co však nemůže – alespoň ne na základě vědeckých důkazů – je tvrdit, jak by měl člověk žít, jaký má život smysl a jaké hodnoty by měly být upřednostňovány.
Zde narážíme na tzv. naturalistický omyl, tedy chybu v argumentaci, kdy se z toho, jak věci jsou, nelegitimně odvozuje, jak by měly být. To, že výzkumy naznačují, že většina lidí je šťastnější v dlouhodobých partnerských vztazích, neznamená, že každý by měl mít dlouhodobý vztah. To, že některé hodnoty mohou přispívat k psychickému zdraví některých lidí, neznamená, že jsou objektivně „správné“. Věda nehledá a ani nemůže hledat konečné pravdy, ale formuluje hypotézy o realitě, které se snaží falzifikovat, nikoli dokazovat. Proto věda nejenže nemůže předepsat, jak má člověk žít, ale ani k tomu není určena. Pokud vědec tento rozdíl ignoruje a vydává normativní tvrzení za objektivní fakta, dopouští se dezinformace, ať už vědomě, nebo nevědomě.
Naturalistický omyl – argumentační chyba, kdy se z faktů o tom, jak věci jsou (deskriptivní rovina), nelegitimně odvozuje, jak by měly být (normativní rovina). Tento omyl pojmenoval G. E. Moore ve své knize Principia Ethica (1903), kde kritizoval snahu odvozovat morální hodnoty z přírodních vlastností. David Hume už dříve ve svém Is-Ought Problem upozornil, že z popisu skutečnosti nelze automaticky vyvodit normativní tvrzení.
Když vědec manipuluje: Skryté ideologie v hávu odbornosti
V podcastu zaznělo mnoho tvrzení, která byla implicitně prezentována jako vědecky podložená fakta, přestože šlo ve skutečnosti o osobní interpretace hosta. Profesor psychiatrie například tvrdil, že smysl života spočívá v budování stabilních mezilidských vztahů a že lidé, kteří neinvestují do své komunity, riskují psychickou nestabilitu. Přestože lze empiricky doložit, že sociální opora má pozitivní vliv na duševní zdraví, tvrdit, že to je objektivní smysl života, je čistě normativní teze, nikoliv vědecký fakt.
Tento přístup není jen nevědecký – je zavádějící a nebezpečný, protože host zde využívá argumentační faul zvaný argumentum ad verecundiam (odvolání na autoritu), a to navíc implicitně. Profesor svůj akademický titul využívá jako nástroj, kterým maskuje osobní názory jako vědecká fakta, čímž zavádí posluchače. Zvláště v podcastovém formátu, kde chybí přímá kritická oponentura, mohou lidé snadno přijmout tato tvrzení jako nezpochybnitelná fakta. Moderátor předstírá oponenturu, ale ve skutečnosti svou slabou a účelovou argumentací jen posiluje profesorovu autoritu v očích diváků. Není divu – moderátor potřebuje sledovanost a profesor si v pořadu (jak se záhy dozvídám) jen buduje klientelu pro svou psychoterapii.
Skrytý utilitarismus jako výchozí pozice
Zajímavým aspektem je, že profesor, aniž by si to možná sám uvědomoval, operoval v rámci (v tom lepším případě) utilitaristické perspektivy, která hodnotí správnost jednání podle jeho užitečnosti pro duševní pohodu a fyziologickou i psychickou výkonnost člověka. Tento přístup ovšem redukuje normativní otázky na otázky čistě biologické efektivity a instrumentální užitečnosti a ignoruje širší souvislosti. Opravdu je v životě to nejdůležitější cítit pocit štěstí za každou cenu, nebo spíše dospívat k tomu, jak být šťastný z těch správných věcí? Ale co jsou ty správné věci? Může na to odpovědět věda?
Utilitarismus – postoj v etice, podle kterého je správné to, co přináší největší užitek pro co největší počet lidí (princip největšího štěstí). Hodnotí činy podle jejich důsledků, přičemž cílem je maximalizace štěstí nebo minimalizace utrpení. Hlavními představiteli jsou Jeremy Bentham a John Stuart Mill. Pokud je užitek posuzován pouze z pohledu jednotlivce, jde spíše o etický egoismus než o utilitarismus.
Role moderátora: Kdy měl zasáhnout?
Dobře vedený rozhovor by měl obsahovat kritické otázky a vyjasnění hranice mezi vědeckými poznatky, osobními interpretacemi a normativními závěry (viz onen naturalistický omyl). Moderátor však v tomto případě selhal – místo aby se doptal:
- „Odkud víme, že právě tento způsob života je objektivně správný?“
- „Je to skutečně vědecký konsenzus, nebo vaše osobní přesvědčení?“
- „Vaše tvrzení mají normativní charakter. Opravdu je můžete podložit vaší expertízou?“
se jen pasivně nechal vést hostovým výkladem. Tento nekritický přístup vytvořil prostor pro šíření normativních tezí v hávu vědecké erudice.
Jak rozpoznat vědeckou dezinformaci?
- Vědec tvrdí, že něco „musíme“ dělat, tedy předkládá normativní tvrzení, ale neuvádí, proč právě tento přístup je objektivně správný. Pokud zdroj vůbec zmíní, často jde jen o vágní odkaz na studie, například na výzkum provedený na krysách.
- Používá fráze jako „výzkumy dokazují“ nebo „výzkumy ukazují“, ale neodkazuje na konkrétní studie. Navíc ignoruje fakt, že vědecký výzkum sbírá data, ale nikdy neposkytuje konečné důkazy.
- Zneužívá svůj titul k posílení své autority v tématech, která nejsou jeho specializací. Tím v očích posluchačů vytváří dojem, že mluví z pozice odborníka, i když ve skutečnosti jen přenáší osobní názory do vědeckého hávu.
Závěr: Odbornost není univerzální pravda
Podcastový rozhovor s profesorem psychiatrie ukázal, jak snadno lze zneužít akademickou autoritu k podpoře osobních názorů. Přestože psychiatrie jistě přináší důležité poznatky o fungování lidské psychiky, nemůže nám říct, jak bychom měli žít nebo co je objektivně dobré.
Moderátoři podcastů by měli být obezřetní, aby nekriticky nepřijímali normativní teze vydávané za vědecká fakta. Jinak se z vědeckého diskurzu stává jen sofistikovanější verze sofismatu – a to je problém pro vědu i pro veřejnou debatu. Jak tak sleduji českou podcastovou scénu, zneužívání akademické autority k prosazování osobních názorů je jedním z nejnebezpečnějších trendů v popularizaci vědy, protože rozmazává hranici mezi vědeckým poznáním a subjektivními přesvědčeními.
Budeme k dezinformacím přistupovat důsledně, nebo podle ideologických měřítek a selektivně?
Zdroje
- K. Popper - Logika vědeckého zkoumání
- A. Anzenbacher - Úvod do filosofie
- G. E. Moore - Principia Ethica
