Článek
Podle Hardina tato představa ignoruje základní fakta o lidském chování, politice i přírodních limitech – a tím vytváří iluzi, která odporuje skutečnosti. Místo toho navrhl jinou metaforu: záchranný člun.
Metafora mezinárodní situace jako záchranného člunu
Představme si, navrhuje Hardin, že bohaté národy sedí na záchranném člunu s kapacitou 60 lidí. Na palubě je už 50 pasažérů. Okolo se ve vodě zmítají stovky dalších – chudí, nemocní, hladoví, zoufalí. Co by mělo být správné rozhodnutí?
- Vzít na palubu všechny znamená jistou smrt pro všechny – loď se potopí.
- Vybrat pár šťastlivců a zbytek ponechat svému osudu je tvrdé, ale zachová šanci na přežití alespoň pro některé. Tím se však snižuje bezpečnostní rezerva.
- Anebo – a to je Hardinův preferovaný scénář – nepřibírat nikoho, aby člun zůstal bezpečný, i kdyby to znamenalo dívat se, jak ostatní hynou.
Tato metafora není jen obraz – je to argument. Hardin zdůrazňuje, že zdroje jsou omezené, zatímco počet lidí a jejich potřeby rostou. Pokud se pomoc poskytuje bez kontroly, pravidel a odpovědnosti, může ve svém důsledku napáchat více škody než užitku. Jeho úvaha vychází z teorie tragédie obecní pastviny (tragedy of the commons), kterou formuloval již dříve: pokud mají všichni přístup k omezenému zdroji bez regulace, každý se snaží maximalizovat svůj užitek – a důsledkem je kolaps systému.
Vzít na palubu všechny znamená jistou smrt pro všechny – loď se potopí.
Hardin je proti zahraniční pomoci i migraci bez odpovědnosti
Hardin proto argumentuje nejen proti rozsáhlé zahraniční pomoci, ale i proti otevřené imigraci. Podle něj přístup „všichni mají nárok“ vede k tomu, že populační tlak z chudých oblastí se přesouvá do bohatých, které tím ztrácejí schopnost zajistit přežití i svým vlastním občanům. Shrnuje to zhruba takto:
- Světové potravinové banky přesouvají potravu k lidem – čímž vyčerpávají prostředí chudých.
- Neomezená imigrace dělá opak – přesouvá lidi k potravě – čímž ničí prostředí bohatých zemí.
Tento proces podle Hardina funguje jako tedy jednosměrný mechanismus, který znemožňuje návrat k rovnováze. Pomoc vytváří závislost, která narušuje přirozené regulační mechanismy (např. populační pokles v důsledku nedostatku zdrojů) a tím násobí budoucí krize. Vzniká systém bez schopnosti samoregulace, který směřuje k nevyhnutelnému úpadku.
Spíše než definitivní odmítnutí pomoci však navrhuje její pozdržení – až do chvíle, kdy ji bude možné poskytovat odpovědně. Jinými slovy, neříká: „Nepomáhejte nikdy,“ ale spíše: „Než pomůžete, ujistěte se, že tím zároveň nepřivodíte pád člunu, na kterém sedíte.“ Právě proto uzavírá svou esej slovy, že etika rovného sdílení zdrojů by mohla být oprávněná teprve tehdy, kdyby existovala skutečná světová vláda, která by měla moc pomoc spravedlivě řídit a nést za ni odpovědnost. Do té doby, tvrdí, přežití vyžaduje, abychom se řídili „etikou záchranného člunu“.
Kritika a etická rozepře
Hardinova pozice je tvrdá a vyvolala mnohé ostré reakce. Kritici mu obvykle vyčítají, že jeho metafora zjednodušuje složité světové vztahy. Svět podle nich není rozdělený na izolované čluny, ale tvoří ho provázané globální ekonomiky, společná historie kolonialismu a nerovný přístup ke zdrojům. Obyvatelé bohatých zemí spotřebovávají víc, než je jejich spravedlivý podíl, zatímco chudí často nesou důsledky klimatické změny, nespravedlivého obchodu a historického vykořisťování.
Etici jako Peter Singer upozorňují, že pokud můžeme někomu pomoci bez velké újmy pro sebe, máme morální povinnost to udělat – stejně jako bychom měli zachránit tonoucí dítě, i kdyby nebylo naše. Podle P. Singera vzdálenost a národní příslušnost nemění morální povinnost zachránit člověka.
Naopak zastánci národního zájmu a někteří libertariáni připomínají, že vláda má v první řadě odpovědnost vůči vlastním občanům, a že pomoc druhým je dobrovolný akt, nikoliv vymahatelné právo.
Závěr
V tomto textu jsem se nesnažil Hardinovy názory hodnotit, ale pouze je představit tak, jak byly formulovány v jeho slavné eseji Living on a Lifeboat. Mým cílem bylo přiblížit jeho způsob myšlení – včetně důrazu na to, že pomoc bez odpovědnosti není etická, ale nebezpečná. Hardinova argumentace podle mého názoru nevede k pasivitě, ale k výzvě:
- Pokud chceme pomáhat, je naší první odpovědností najít způsob, jak pomáhat odpovědně.
- A pokud nevíme, jak pomáhat odpovědně, měli bychom si klást otázku, zda naše pomoc opravdu pomáhá – nebo jen oddaluje a prohlubuje zhroucení.
