Článek
Na druhé straně totiž ve stejnou chvíli roste pocit, že se pojmy rozpadají, jazyk se tříští na nekonečno identit a od většiny se vyžaduje neustálé přizpůsobování stále jemnějším nárokům jednotlivců.
Chtěl bych nabídnout pohled, který bych nazval skepticky univerzalistický: vychází z respektu k jednotlivci, k lidské důstojnosti a rovnosti, ale zároveň je opatrný vůči nekonečnému rozšiřování identit a normativních požadavků na ostatní.
Pohlaví jako biologický základ
Začněme od základu: pohlaví (sex) chápu jako biologickou kategorii, danou genetikou a tělesnou stavbou. V drtivé většině případů je stabilní a má praktický význam v medicíně, právu, reprodukci, někdy ve sportu či statistice a jistě i v dalších kategoriích.
To neznamená, že neexistují výjimky – intersex lidé nebo trans lidé s genderovou dysforií ukazují, že realita není krystalicky čistá. Ale přesto má smysl říct: pohlaví je primárně biologická kategorie, ne volitelná identita.
U trans lidí s výraznou dysforií je naprosto jasné, že konflikt mezi tělem a vnitřním prožíváním je natolik silný, že dává smysl medicínská a právní změna u dané osoby. Tam nejde o „módní výstřelek“, ale o vážný existenciální problém, který je potřeba řešit citlivě a prakticky.
Gender jako škála vlastností, ne nekonečno škatulek
Gender v sociologickém smyslu chápu jako soubor rysů (fyzických i psychických), rolí a očekávání, kterými společnost rozlišuje „mužnost“ a „ženskost“, aniž bychom někomu koukali do kalhot nebo do genomu.
Nedává ale smysl chápat gender jako striktně binární škatuli. Lidé mají:
- různé povahové rysy,
- různé projevy chování,
- různé „maskulinní“ a „femininní“ prvky.
Představit si to můžeme jako kontinuum (nikoliv spektrum): každý člověk má svůj jedinečný „mix“ těchto vlastností. Někdo je výrazně „maskulinní“, někdo výrazně „femininní“, většina je někde mezi – bez ohledu na to, jaké mají biologické pohlaví.
Dovedeme-li ale tuhle myšlenku do důsledku, vyjde nám, že každý člověk je svým způsobem unikátní kombinací rysů. A tady se dostáváme k jádru problému: Pokud by měl existovat gender, resp. genderová identita/label, pro každou jedinečnou kombinaci těchto rysů, znamenalo by to, že je tolik genderů, kolik je na Zemi lidí.
V tu chvíli se pojem gender jako společenská kategorie rozpadá. Přestává být užitečný pro debatu, pro výzkum i pro běžnou komunikaci. Když se z něj stane čistě individuální „sebepopis“, už nefunguje jako sdílený pojem.
Vymyšlené identity a neopronouns: kde je hranice?
Slovo „vymyšlené“ nemíním ve smyslu „falešné“, ale jako vědomě vytvořenou identitu, kterou si člověk osvojí, protože se v ní cítí pohodlněji. To je normální: lidé si běžně tvoří identity – punker, goth, gamer, umělec…
Problém vidím jinde:
- když se velmi specifické, často esteticky laděné identity (např. exotické mikrogendery, „clowngender“ apod.) začnou tvářit jako nové objektivní kategorie, které má okolí znát a používat;
- když se objevují pronouns typu „ze/zir“ nebo dokonce „demon pronouns“ a očekává se, že si je běžní lidé zapamatují a budou je bezchybně používat.
Z individuálního hlediska ať si každý pro sebe použije libovolný label. Z hlediska společenské komunikace ale musí platit, že jazyk je rozumně uchopitelný, předvídatelný pro druhé a nároky na okolí nejsou nekonečné.
Je rozdíl mezi tím, když někdo řekne: „Prosím, používej o mně ‚on‘ místo ‚ona‘,“ a tím, když očekává: „Každý den si měním identitu, mám vlastní sadu zájmen, a pokud to někdo nedá, je automaticky špatný člověk.“
To první chápu jako projev základního respektu, i když může být na první pohled jasné, že daná osoba je žena. To druhé je podle mě prakticky neudržitelné a neslučitelné s tím, jak komunikace ve větších skupinách funguje.
Respekt ano, nekonečné nároky ne
Můj skepticky univerzalistický závěr by zněl asi takto:
- Každý člověk má právo na důstojnost.
Nikdo by neměl být šikanován, ponižován nebo diskriminován kvůli své identitě, ať už je jakákoliv. - Je rozumné projevovat základní respekt tam, kde je to jednoduché a lidské.
Když se někdo představí jiným jménem nebo zájmenem, není důvod ho z principu provokovat. - Zároveň ale není možné ani spravedlivé, aby se z nekonečné variety individuálních gender identit stalo závazné jazykové a společenské pravidlo pro všechny. Jazyk a společnost potřebují určitou míru jednoduchosti a sdílených kategorií, jinak se komunikace rozpadá.
- Sex zůstává biologickou kategorií, která má své místo.
Gender jako sociální pojem dává smysl, pokud mluvíme o osobnostních rysech, škálách a rolích. Jakmile ho rozmělníme do milionu individuálních labelů, přestává být užitečný.
Jinými slovy chci žít ve společnosti, kde se s nikým nezachází krutě kvůli jeho identitě, ale zároveň nechci, aby se jazyk a myšlení většiny staly rukojmím nekonečného množství osobních sebepopisů.
Mezi těmito dvěma póly podle mě leží prostor pro rozumný, lidský kompromis.
