Článek
Past povinné pozornosti
Když se z oslavy svátku stane společenský nátlak, vytrácí se z ní to nejdůležitější – upřímnost. V takovém okamžiku už nejde o to, že si vážíme konkrétního člověka, ale o plnění rituálu. Žena v tomto pojetí přestává být vnímána jako jedinečná osobnost se svými zásluhami a stává se jen zástupkyní určité skupiny, které je potřeba jednou za rok něco odevzdat.
Tento přístup nás vrací do dob, kdy se lidé dělili do škatulek podle toho, do jaké skupiny patří, a ne podle toho, jací jsou. Pokud společnost vyžaduje pozornost jen k jedné skupině, zatímco u jiné (například u Mezinárodního dne mužů, který já osobně neslavím ze stejných důvodů) panuje ticho, nejde o projev spravedlnosti. Je to důkaz, že neměříme všem stejně. Pravidla by ale měla platit pro každého bez rozdílu, jinak se vytrácí férovost.
Marketing nebude sedět v koutě
Kromě toho nelze přehlédnout ani cynickou rovinu moderního marketingu, která dokresluje zejména ten rozdíl v míře pozornosti na základě toho, která identitární skupina má momentálně větší symbolický kapitál nebo historický nárok na pozornost. Obchody a korporace se bleskově naučily přetavit společenský tlak v morální povinnost nakoupit. Ve výlohách čteme vznesená či dokonce imperativní hesla o podpoře žen, která však mají často jediný cíl: zesílit již existující společenský tlak a tím zvýšit březnový obrat pod pláštíkem společenské odpovědnosti. Z úcty k lidské důstojnosti se tak stane položka v marketingovém plánu, kterou si firma navíc může blahosklonně odškrtnout jako splněnou CSR aktivitu.
K čemu to všechno vede
Nebezpečí povinného slavení tkví také v tom, že nás nutí k přetvářce. Když lidé cítí, že něco musí dělat jen proto, aby se vyhnuli kritice nebo nepříjemným pohledům okolí, začínají jednat mechanicky, v horším případě to vyjádří ve formě hněvu vůči skupině, kterou má svátek oslavovat. Skutečná úcta se tak mění v prázdnou výměnu věcí a gest či rovnou kmenovou válku.
A to je právě ono největší riziko, když tento dvojí metr vytváří v lidech pocit nespravedlnosti. Místo toho, aby nás takové dny spojovaly, vytvářejí neviditelné barikády mezi muži a ženami. Společnost se pak mění v místo, kde každý jen hlídá své výhody a své dny v kalendáři, místo aby lidé spolupracovali jako rovnocenní partneři. O tom, že tento hněv mohou různé zájmové skupiny zneužít pro dosažení svých cílů ani nemluvě…
Cesta ven: Stejný metr pro všechny
Řešením není zrušení svátků, ale návrat k jednoduchému principu: skutečná ochrana každého z nás spočívá v tom, že na všechny budeme používat stejný metr. Skutečně vyspělá společnost by měla projevovat úctu ženám i mužům každý den, a to na základě jejich činů a charakteru, nikoliv podle toho, co říká kalendář. Květina darovaná z vděčnosti za konkrétní podporu má nekonečně vyšší hodnotu než květina darovaná z povinnosti k datu v kalendáři.
Skutečným projevem respektu ovšem není koupená kytka (z povinnosti), ale férové jednání v práci, rovné šance na úspěch a slušné chování v běžném životě. Respekt musí být výsledkem našeho rozhodnutí ocenit druhého, nikoliv výsledkem nátlaku davu během jednoho dne v roce. Jedině když budeme trvat na tom, aby pravidla slušnosti a spravedlnosti platila pro všechny stejně, vytvoříme svět, který bude stabilní a ve kterém se budeme cítit bezpečně.
