Článek
Nejsem „kampaň“. Jsem Cheban, který tu bude žít s důsledky. A novinář, který se ptá na veřejné peníze, odpovědnost a riziko. Pokud má být SIRS partnerem města, měla by umět odpovídat věcně ne nálepkovat.
Mimochodem, státe: Cheb už jeden velký test „průmyslového rozvoje“ právě prožívá. V průmyslovém parku roste obří logistická hala a podle veřejných informací se počítá s otevřením distribučního centra H&M ve druhé polovině roku 2026. To není moralizování. To je realita, která nám brzy ukáže, jak rychle se může napnout místní pracovní trh, bydlení, doprava i služby.
A přesně proto mi přijde nepochopitelné, když někdo tvrdí, že kritika dalšího rozšiřování hal je „kampaň“. Není. Je to zkušenost regionu. Když se otevřou tisíce pozic najednou, místní trh je sám nevyplní. Nastupují agentury, dojíždění, ubytovny a tlak na město. A město pak řeší věci, které v excelu nevidíte. Jako je třeba známý případ v Tachově, kde se kvůli nízké nezaměstnanosti po výstavbě závodu musela práce zaplnit zahraničními agenturami, které si do města natahali ty své. Dopadá to tak, že když se dnes projdete Tachovem tak místního ani za ránu nepotkáte a když na konci měsíce platíte nájem vyjde vás pomalu stejně jak v Praze.
„Stát je jistota“ je slogan. Rozhodují smlouvy.
Obrana státní varianty často stojí na dojmu, že stát je stabilnější partner. Jenže ve veřejných projektech není stabilita pocit, ale soubor konkrétních závazků: harmonogram, jasně určená odpovědnost, či transparentní rozhodování. A právě tady je potřeba být přísný. Pokud se významná část rizik koncentruje ve veřejném sektoru, roste pravděpodobnost, že případné prodražení nebo zpoždění skončí ve veřejných rozpočtech.
Jinými slovy: veřejný sektor si může dovolit „věřit“, ale daňový poplatník nakonec platí za to, co nebylo smluvně ošetřeno.
Co musí být jasné dřív, než se zvednou ruce
Tahle volba se nedá obhájit frázemi o „strategickém rozvoji“ ani tím, že „to zařídí stát“. Pokud má město vstoupit do společného podniku a stát do něj poslat miliardy, veřejnost má právo slyšet několik jednoduchých odpovědí.
Kdo bude v praxi rozhodovat – a kdo jen přihlížet? Jaké má Cheb skutečné pravomoci ve společném podniku a co se stane, když se střetne jeho zájem se zájmem státu? Jaké jsou pevné termíny, jaké sankce, a kdo je bude reálně vymáhat? Kdo ponese účet, když se infrastruktura prodraží, bude to město, stát, nebo někdo úplně jiný? A jak přesně se bude vybírat strategický investor, podle jakých kritérií, s jakou kontrolou a s jakou transparentností?
Bez těchto odpovědí nejde o řízený rozvoj. Jde o politickou sázku bez pojistek.
Stát má svou roli už danou, udává pravidla, povolení, napojení a férové podmínky. To je veřejný zájem. Ve chvíli, kdy ale stát vstupuje do role developera a současně existuje soukromá nabídka s vyšším výnosem pro město a s deklarovaným převzetím rizik, musí zaznít otázka, kterou nelze obejít: proč je veřejná varianta lepší, a konkrétně v čem a kdo za to ponese odpovědnost, pokud se ukáže, že lepší není?
