Článek
Po dubnových volbách v Maďarsku, kde Péter Magyar se svou stranou Tisza ukončil éru izolacionismu, se zdá, že střední Evropa je opět v nebývalé shodě. Pokud tedy pomineme drobné ostrůvky odporu v podobě politických „motoristů“, česko-japonských národovců nebo nostalgických Klausových pohrobků z hanspaulských svahů (tedy skupinky, kterou při životě udržuje štědrost několika domácích miliardářů se specifickým pohledem na uhelnou energetiku), region opět mluví víceméně jedním hlasem.
Právě tato nová jednota však otevírá prostor pro spekulaci, která byla po desetiletí tabu: Je pro nás výhodnější zůstat jen rozptýleným souborem malých koleček v obřím soustrojí EU, nebo by nám více slušela role v moderní, demokratické federaci středoevropských států, která by v rámci Unie vystupovala jako jednotný a neobejitelný hráč?
Argument pro „Malou EU“: Rakousko-Uhersko 2.0
Představme si hluboce integrovanou unii Prahy, Vídně, Budapešti, Bratislavy a Lublaně. Proč by tato „Dunajská federace“ dávala smysl?
Konec periférie: V Bruselu jsme často vnímáni jako „východní křídlo“ s jinými zájmy, než mají Paříž či Berlín. Jako federativní blok s 30 miliony obyvatel a obrovským průmyslovým potenciálem bychom se posunuli z okraje přímo do geopolitického centra.
Kulturní kód: Sdílíme stejné historické trauma, podobnou byrokracii, humor i vnímání bezpečnosti. Dohoda na společných pravidlech by zde byla otázkou týdnů, nikoliv let marného vyjednávání mezi 27 státy.
Ekonomický pilíř: Naše ekonomiky jsou pupeční šňůrou spojené průmyslem. Jako jeden blok bychom už nebyli jen „subdodavateli“, ale sebevědomým hráčem s vlastní vahou, který dokáže diktovat podmínky i globálním gigantům.
Argument pro „Velkou EU“: Realita globálního hřiště
Proč je tato vize i přes svou romantičnost vnímána s obavami?
Bezpečnostní vakuum: Historie nás naučila, že malé celky ve střední Evropě jsou snadným soustem pro velmoci. Bez deštníku NATO a silné vazby na širší evropské struktury by jakákoliv separátní federace zůstala v sousedství agresivního Ruska geopoliticky křehká.
Polské dilema: Jakákoliv středoevropská vize naráží na roli Polska. Varšava je pro nás klíčovým strategickým partnerem, ale svou velikostí a ambicemi hraje „jinou ligu“. Dunajská federace by musela najít způsob, jak s polským obrem koexistovat, aniž by se stala jeho satelitem, nebo naopak jeho konkurentem.
Hrozba izolace: Pokud by Dunajská federace vznikla jako trucpodnik vůči EU, znamenalo by to pro exportní ekonomiku, jako je ta česká, katastrofu. Žádná regionální dohoda nemůže nahradit plnohodnotný přístup na jednotný trh od Portugalska po Finsko.
Závěr: Utopie, nebo budoucí nutnost?
Uvažovat o „demokratickém Rakousku-Uhersku“ dnes zní jako historický sentiment. Pokud však EU nedokáže vyřešit své vnitřní pnutí a reformovat se tak, aby střední Evropa ztratila pocit „druhořadého členství“, může se toto „nemyslitelné“ stát velmi rychle tématem reálné politiky.
Vítězství Pétera Magyara v Maďarsku ukázalo, že politická mapa se může změnit během okamžiku. Otázkou zůstává, zda je naše budoucnost v postupném rozpouštění se v unijním moři, nebo v budování pevného a společného středoevropského přístavu, který v tom moři dokáže lépe kormidlovat.
