Článek
V těchto diskusích se totiž často a záměrně ztrácí skutečný či podstatnější problém, a diskuse samotné jsou tak mnohdy jen kouřovou clonou.
Soustředí-li se totiž veřejná pozornost výhradně na zdroj a výši financování, snadno unikne otázka, kdo a jak bude mít nad médii skutečný vliv. A o to – nikoli o poplatky - ve skutečnosti jde.
Vděčné téma, které odvádí pozornost
Nelze si přitom nevšimnout, že téma výše poplatků je politicky vděčné. Oslovuje široké skupiny lidí, kteří zcela přirozeně citlivě reagují na jakékoli zvyšování svých výdajů, Ve svých úvahách však tak trochu pomíjejí fakt, že po stanovení výše rozpočtu veřejného média je celkem jedno, zda na něj přispějí občané přímo nebo je zaplatí stát z daní, které od nich vybere.
Rozdíl je asi tak stejný, jako jestli za účet v restauraci zaplatíme penězi z levé nebo pravé kapsy.
Právě proto se nabízí otázka, zda důraz na tuto část debaty není jen účelový – zda neodvádí pozornost od hlubší změny, která by mohla mít mnohem zásadnější dopady než samotná výše či existence poplatků.
Každý model financování veřejných médií má své výhody i slabiny. Poplatky mohou působit zastarale a administrativně náročně, zatímco rozpočtové financování může být flexibilnější. Jenže právě tato „flexibilita“ s sebou nese zásadní riziko: větší závislost médií na aktuální politické moci.
Pokud jsou veřejnoprávní média financována přímo ze státního rozpočtu, otevírá se prostor pro jemný, ale o to účinnější tlak. Ne nutně v podobě přímých zásahů do obsahu, ale skrze nastavení rozpočtových priorit. A navíc, často stačí málo – nejistota ohledně budoucího financování – a redakční nezávislost může skončit v redakčním koši.
Historické zkušenosti
Historie ukazuje, že kontrola nad médii je jedním z klíčových nástrojů každé moci, která chce upevnit svůj vliv. Nejde přitom jen o otevřeně autoritářské režimy. I v demokratických systémech existuje pokušení „optimalizovat“ mediální prostředí tak, aby bylo méně kritické a více „konstruktivní“. Způsoby se mění, princip zůstává.
Proto je důležité nenechat se ukolébat technickými detaily. Diskuse o poplatcích by neměla zastínit zásadní otázku: jak zajistit, aby veřejnoprávní média zůstala skutečně veřejnoprávní – tedy sloužila veřejnosti, nikoli vládě, opozici či jakékoli jiné mocenské skupině.
Nejde přitom o to, aby informovala „objektivně“, ale aby informovala pravdivě, tedy poskytovala informace, které jsou ověřené.
Možná tedy nejde ani tak o to, kolik zaplatíme. Možná jde především o to, jakou cenu jsme ochotni zaplatit za nezávislost informací, které dostáváme, a za kontrolu vlády, kterou veřejní média vykonávají, a to jako součást demokratického systému.
Mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi „ověřenou zprávou“ a titulkem na internetu?
Ověřená zpráva zní: „V lese u Berouna byl spatřen jezevec.“
Titulek v Parlamentních listech: „BRUSEL MLČÍ! Šokující výskyt nelegálního chlupatého migranta v českých lesích.“
Jiné výdaje nevadí?
Zajímavé přitom je, jak rozdílně vnímáme jednotlivé typy veřejných výdajů. Zatímco poplatky za veřejnoprávní média vyvolávají silné emoce a odpor, jiné formy „poplatků“ – včetně rozsáhlých dotací velkým firmám – nám tolik nebo vůbec nevadí, a zůstávají často stranou pozornosti.
Nejde přitom o malé částky. Veřejné prostředky, ať už z národních rozpočtů nebo evropských fondů, přitom každoročně směřují do podpory velkých podniků, jejichž vlastníci patří mezi nejbohatší aktéry v zemi.
Pokud bychom tyto výdaje přepočítali na jednoho obyvatele, o což se nikdo moc nesnaží, šlo by o nezanedbatelné částky, podstatně vyšší než mediální poplatky, a žádné filmy, zprávy ani estrády za ně nedostáváme. Přesto se o nich vede podstatně méně emotivní debata než o relativně nízkých poplatcích za podstatně důležitější média veřejné služby.
