Článek
Ještě se nic nestalo, ale my už jsme stihli přijít o práci, pohádat se s partnerem a skončit v nemocnici. Náš mozek má totiž rád katastrofické scénáře, a jejich tvorbu považuje užitečnou životní strategii.
Představme si docela obyčejné ráno. Vstáváme, venku svítí slunce, čeká nás docela příjemný den. Jenže pak si vzpomeneme, že nás odpoledne čeká důležitý rozhovor se šéfem. A je po náladě. Co když nám chce oznámit něco nepříjemného? Co když není spokojený s naší prací? Co když přijde řeč na propouštění? A co když už má dokonce připravenou výpověď?
Během několika minut jsme si dokázali zkazit dopoledne, přestože šéf zatím možná vůbec netuší, že s námi chce mluvit. Třeba nám jen potřebuje předat nový úkol. Ale to už je vedlejší. Náš mozek mezitím úspěšně dokončil několikadílný seriál o profesním a osobním úpadku.
Negativní předvídání
Psychologové pro tento způsob uvažování používají pojmy negativní předvídání a katastrofizace. Jde o tendenci očekávat nepříznivý vývoj událostí, přeceňovat pravděpodobnost neštěstí a podceňovat vlastní schopnost situaci zvládnout. Jinými slovy: z možnosti si vyrobíme téměř jistotu a z nejistoty problém, který už naléhavě potřebuje řešení.
A co je na tom nejpodivnější? Často se vůbec nic nestane, ale naše špatná nálada, úzkost a stres jsou docela skutečné.
Abychom našemu sklonu k negativnímu předvídání porozuměli, musíme se vrátit o několik desítek tisíc let zpátky. Naši předkové žili ve světě, kde přehlédnout nebezpečí mohlo znamenat konec. Šustění v křoví mohlo být větrem, ale také šelmou. Neznámý zvuk mohl být nevinný, ale také předzvěstí útoku.
Člověk, který si raději třikrát představoval nebezpečí, než aby je jednou přehlédl, měl větší šanci přežít. Jeho opatrnější soused, který si říkal, že to bude určitě jen vítr, se už možná dalšího rána nedožil.
Z evolučního hlediska tedy není náš sklon vyhledávat hrozby žádnou chybou. Je to součást ochranného systému, který nám pomáhal přežít. Problém nastává, když tento systém přeneseme do moderního světa.
Dnes už nás většinou neohrožuje šelma za křovím. Zato máme e-maily od nadřízených, nejednoznačné SMS od partnerů, výsledky lékařských vyšetření, hypotéky, pracovní pohovory a nekonečné množství zpráv o tom, co všechno se může pokazit.
Náš mozek však na změnu prostředí příliš nereagoval. Stále funguje podle zásady, že je lepší připravit se na nejhorší. Zatímco však před tisíci lety mohlo jít o život, dnes nám stejný mechanismus dokáže zkazit celý víkend kvůli jedné větě v pracovním e-mailu: „V pondělí se u mě zastavte.“
V takových chvílích se navíc uplatňuje takzvané negativní zkreslení (negativity bias) našeho uvažování. Neutrální podněty máme sklon vyhodnocovat nepříznivě, a naše uvažování se koncentruje na negativa. Jedna nepříjemná poznámka dokáže přehlušit deset pochval a jedna nejistá zpráva může proměnit naše celodenní uvažování.
Sebenaplňující se proroctví
Na negativním předvídání je zrádné ještě něco: někdy si svými obavami skutečně pomáháme přivolat to, čeho se bojíme. Psychologové tomu říkají sebenaplňující se proroctví.
Člověk, který očekává kritiku, začne být předem nervózní, podrážděný a obranný. Na neutrální poznámku reaguje jako na útok, komplikuje komunikaci a nakonec skutečně vyvolá konflikt, který původně existoval jen v jeho představách. Kdo se bojí odmítnutí, může svou nejistotou a podezíravostí odradit i člověka, který ho původně odmítnout vůbec nechtěl.
Někdy tedy nejsme obětí nešťastných okolností, ale trochu i spoluautory vlastního neštěstí. Náš mozek si zkrátka občas nejen vymyslí katastrofu, ale ještě nám pomůže s její realizací.
A sociální sítě tomu příliš nepomáhají. Každý den nám nabízejí dostatek příběhů o nehodách, podvodech, rozchodech, nemocech a finančních katastrofách. Obyčejný člověk může snadno nabýt dojmu, že svět je jedno velké nebezpečné místo, ve kterém se něco špatného stává prakticky každému. Jen jemu se to zatím nějakým nedopatřením vyhnulo.
Zajímavé je, že katastrofické předvídání často doprovází také iluze kontroly. Máme pocit, že když budeme o možném problému dostatečně dlouho přemýšlet, lépe se na něj připravíme. Jako bychom si opakovaným přehráváním nepříjemného scénáře zvyšovali šanci, že nás nezaskočí.
Jenže přemýšlet o problému není totéž jako problém řešit. A opakovat si v hlavě nepříjemnou situaci ještě neznamená, že jsme na ni lépe připraveni. Platíme za neštěstí, které se možná nikdy nestane
Jak přestat žít v budoucnosti, která ještě nenastala
Zbavit se negativního předvídání úplně by nebylo ani možné, ani žádoucí. Potřebujeme umět předvídat rizika a připravovat se na ně. Cílem tedy není optimismus za každou cenu, ale schopnost rozlišovat mezi skutečným nebezpečím a jeho představou.
Pomoci mohou čtyři poměrně jednoduché otázky.
Za prvé: Co skutečně vím a co si pouze domýšlím? Je rozdíl mezi informací, že nás čeká nepříjemný rozhovor, a představou, že kvůli němu přijdeme o práci. První je fakt, druhé zatím jen scénář.
Za druhé: Jak pravděpodobné je to, čeho se bojím? Nemusíme se přesvědčovat, že se nic špatného stát nemůže. Stačí si připomenout, že nejhorší možnost není automaticky možnost nejpravděpodobnější.
Za třetí: Co bych dělal, kdyby se to skutečně stalo? Tato otázka přesouvá pozornost od bezmocného přemítání k praktickému řešení. Někdy zjistíme, že existuje několik způsobů, jak situaci zvládnout. A někdy zjistíme, že se na ni stejně nemůžeme připravit lépe než tím, že počkáme na skutečné informace.
A konečně: Musím tento problém řešit právě teď? Pokud nás čeká důležitý rozhovor až zítra, není důvod absolvovat ho už dnes večer v hlavě, a to rovnou ve třech nepříznivých variantách.
Pomoci může také jednoduchý princip psychologické distance: zkusit se na vlastní obavy podívat, jako bychom radili někomu jinému. Co bychom mu řekli? Pravděpodobně něco ve smyslu, aby nepředbíhal, nedělal předčasné závěry a počkal si na skutečnost.
Sami sobě ovšem tak rozumní nebýváme. Když jde o naše vlastní problémy, máme tendenci považovat každou nepříznivou možnost za osobně velmi důležitou a naléhavou. Možná bychom si tedy měli občas připomenout, že náš mozek je sice skvělý v odhalování nebezpečí, ale poněkud méně spolehlivý v odhadování jejich pravděpodobnosti.
A hlavně bychom mu neměli dovolit, aby nám kvůli zítřejším problémům pravidelně kradl dnešní radost. Vždyť život je dost krátký i bez toho, abychom si jeho nepříjemné části prožívali dvakrát. Jednou v představách a podruhé ve skutečnosti. A pokud se nakonec vůbec nestanou, prožili jsme je zbytečně.
Zdroje
1. Baumeister, R. F. et al. (2001): Bad Is Stronger Than Good.
Studie v Review of General Psychology.
2. Rethinking the Negativity Bias (2018).
Celý text studie – PMC.
3. Dugas, Koerner, Freeston (2026): State of the Science: Intolerance of Uncertainty.
PubMed
4. The Impact of Psychological Treatment on Intolerance of Uncertainty (2023).
PubMed.
5. Baumeister et al. – Bad Is Stronger Than Good Plný text studie v PDF.
