Článek
Místo vizí jen filtry na obličej. Čeští politici objevili kouzlo vertikálního videa, kde absence programu nevadí, pokud umíte v rytmu techna ukázat na tři titulky a u toho se tvářit, že právě zachraňujete budoucnost národa.
Vítejte v éře, kdy se státnická rozvaha měří počtem zhlédnutí a politický program se musí vejít do patnáctivteřinového „reelska“. Pro průměrného českého politika je totiž TikTok darem z nebes. Konečně totiž našel formát, který odpovídá jeho hloubce: je vertikální, pomíjivý a vyžaduje přesně nula myšlenek. Politika se změnila v TikTokový cringe
Je fascinující sledovat padesátníky, jak odhazují obleky, navlékají černé mikiny s kapucí a snaží se „slayovat“. S křečovitým úsměvem, který připomíná terminátora těsně před zkratem, nás v rychlém střihu informují o tom, co měli k obědu, nebo se pokoušejí o komediální skeč, u kterého i školní besídka v Horní Dolní působí jako Shakespearovské drama.
Hlavně nekonečně ukazovat prstem
Zatímco dříve musel politik aspoň předstírat, že má plán na reformu penzí nebo školství, dnes stačí:
- Zapnout hudbu, která duní víc než prázdnota v jejich hlavách.
- Rytmicky ukazovat prstem do prázdného prostoru, případně do záběru vmanévrovat nic netušícího kohouta, který má v tu chvíli v očích víc státnického rozumu než autor videa.
A volič? Ten je v roli nedobrovolného diváka v digitálním blázinci. Dívat se na tyto výkony je jako sledovat vlastního tatínka, jak se na rodinné oslavě snaží tancovat breakdance – je to smutné, bolí to a nejvíc ze všeho si přejete, aby to už skončilo.
Obsah? Ten se do filtru nevejde
Tento nový trend je pro politiky bez nápadů naprostým požehnáním. Myšlenka je totiž v online světě nebezpečná – mohla by, nedejbože, vyžadovat vysvětlení. Ale tanec s pánvičkou v kuchyni? Nebo drsný pohled do kamery za doprovodu motivačního citátu z Pinterestu? To je sázka na jistotu.
Politika se nám zúžila na souboj o to, kdo má lepší osvětlovací kroužek a kdo dokáže víc ponížit důstojnost svého úřadu v honbě za lajkem od patnáctiletého uživatele, který stejně k volbám nepůjde. Je to smutný pohled na elity národa, které vyměnily vizi za algoritmus.
Ale co naplat, v zemi, kde se „státnický projev“ smrskl na patnáctivteřinové poskakování, jsme vlastně všichni jen odběrateli obsahu, který jsme si neobjednali a který nám vrací jen jediné: digitální kocovinu z trapnosti druhých. Člověk se jen musí ptát, co si o nás jednou pomyslí naši potomci, až v digitálních archivech zjistí, že jsme nechali o své budoucnosti rozhodovat lidi, jejichž hlavní kvalifikací pro vedení národa byla schopnost (ne)ztrapnit se při tanci před mobilem.
