Článek
Představte si ten paradox: Jste šéfem exekutivy, jmenujete ministry spravedlnosti, schvalujete rozpočty pro soudy, a přesto s vážnou tváří tvrdíte, že justice, je proti vám zaujatá natolik, že se před ni nemůžete postavit.
Babišovo náhlé prozření, že české soudy jsou v podstatě jen pobočkou „polistopadového kartelu“, je přitom fascinující ukázkou selektivní slepoty. Když ho totiž soudce Šott v kauze Čapí hnízdo nepravomocně osvobodil, byla to „vítězství nezávislé justice“. Jakmile se ale karta obrátila a hrozí, že by musel znovu do soudní síně, stává se z téže justice nástroj politické likvidace.
Sněmovní výbor se tak v únoru 2026 musel chtě nechtě, poslušen příkazu majitele hnutí, pasovat do role „lidového soudu“, který si prostudoval spis a rozhodl, že premiér má pravdu – justice mu prostě křivdí.
V demokraciích se přitom obvykle předpokládá, že politik, který věří ve svou nevinu, se chce očistit právě před soudem, a dokonce se zpravidla vzdá svého křesla, dokud se jeho nevina před soudem nedokáže. V „Babišově světě“ je však nejlepším důkazem neviny to, že vás k soudu raději vůbec nepustí vaši vlastní, věrní poslanci.
Babišova strategie je však průhlednější než voda v bazénu na Čapím hnízdě. Místo aby využil šanci se definitivně očistit a ukázat všem těm „popleteným vyšetřovatelům“, jak se mýlí, raději se schovává za sukně mandátového výboru. Prvé pravidlo této strategie totiž říká: Pokud hrozí odsouzení, tvař se, že tě chtějí popravit bez důkazů. Druhé pak tvrdí: : Pokud tě výbor podrží, tvař se, že je to jediné spravedlivé rozhodnutí ve státě, i když jde o čistě politické hlasování kolegů z koalice.
Babiš přitom velmi dobře ví, že v momentě, kdy by stanul před soudem, končí marketing a sociální sítě, začínají fakta. A fakta bývají v jeho kauzách, jako je Čapí hnízdo nebo pochybné financování reklamy, poněkud nepohodlná. Je mnohem bezpečnější křičet o „politické objednávce“ z tepla premiérského křesla, než vysvětlovat vnitřní mechanismy Agrofertu před soudem, který se ho možná tolik nebojí.
Tato absurdita je však vážnější, než se může na prvý pohled zdát. Dospěla totiž do bodu, kdy premiér země fakticky říká: „Já naší justici nevěřím, a proto mě raději nechte vládnout bez kontroly.“ Je to jako by žák odmítl jít k tabuli s tím, že učitel je zaujatý, protože mu chce dát pětku za prázdný sešit. Smutné je, že mu tuhle omluvenku mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny s radostí podepsal.
Existuje k této situaci ve světě precedens? Tedy precedens, kdy by premiér demokratické země otevřeně deklaroval nedůvěru ve vlastní justici jako důvod pro své nevydání. Najít jej je obtížné, a pokud ano, jde většinou jde o doménu jiných politických světů. Dva nezáviděníhodné příklady však existují. Prvý je příklad italského magnáta, expremiéra Silvia Berlusconiho, který léta tvrdil, že justice je ovládána „rudými soudci“, a prosazoval zákony, které mu měly zajistit imunitu nebo promlčení kauz.
Druhým pak zcela příznačně Donald Trump: ačkoliv nebyl v pozici, kdy by ho vydával parlament, jeho rétorika o „zpolitizovaném ministerstvu spravedlnosti“ a „honu na čarodějnice“ není ničím jiným než ideovým předobrazem argumentace našeho premiéra.
