Článek
Vrcholem moderní lidské tragikomedie se tak stává fakt, že jsme se nechali uhranout armádou digitálních věrozvěstů, obskurních figurek, které jsou jen námezdními prodejci štěstí v prášku.
Influenceři totiž nejsou vizionáři, ale snaživci usilující nám, bez našeho vědomí, provést psychologickou lobotomii. Místo abychom v nich viděli placené nosiče reklamy, či jen novou verzi obstarožního teleshopingu, se však pod jejich vlivem stresujeme tím, že naše ráno nezačíná drinkem z drceného mechu v křišťálové váze, ale bojem s budíkem.
Dobrovolně si do duše zanášíme pocit, že bez jejich rad a doporučení je náš život jen šedá zóna selhání, zatímco oni v zákulisí retušují své fotografie a přepočítávají provize za to, že v nás probudili pocit nedostatečnosti. Skutečný svět se tak pomalu mění do podoby jejich klopotně nainscenovaných selfíček.
Jejich snaha o zviditelnění a dětinské ovlivňování, provázená prezentací falešné dokonalosti, však úspěšně infikovala i politiku. Dnešní státník tak už většinou nemá vizi, má jen „content manažera“. Mnozí naši reprezentanti – v čele s „pávicí“ financí, jejíž Instagram je studnicí estetického bizáru, nebo předsedou hnutí, který v honbě za lajky neváhá vlézt do každé kůlny a nasadit si libovolnou šaškovskou čepici – totiž nabyli dojmu, že politika je jen nekonečný casting na nejoblíbenějšího influencera.
Není to pochopitelně výsada současné koalice. Experty na „vibe“ mají i opoziční strany, a i často věří, že dobře nasvícená fotka u kávy kompenzuje absenci politické imaginace či odvahy k reálným krokům.
Místo budoucnosti státu tak politické kruhy řeší dosah příspěvku, místo argumentů tasí emojis. A my jsme – doslova v přímém přenosu – svědky fascinující společenské degenerace: veřejný prostor ovládli lidé, kteří věří, že vypadat, že něco dělám, je mnohem víc než něco skutečně udělat, a něčeho dosáhnout. Stát se tak neřídí ani jako firma, ale jako instagramový profil – hlavně aby to bylo barevné a lidi to sdíleli.
Lajky se však člověk nenají a virtuální potlesk díry v rozpočtu ani v charakteru nezalepí. Pointa nás tak dostihne v domově důchodců. Až tam budeme sedět nad vlažným čajem, dost možná si budeme s hořkostí vyčítat, proč jsme pro svou budoucnost neudělali víc, než že jsme dělali komparz obchodníkům s deštěm.
Dojde nám, že zatímco my jsme jim nadšeně lajkovali každou marketingovou pózu a blábol, oni nám pod rukama rozprodávali realitu. Budeme mít sice telefony plné historických „srdíček“, ale v rukou jen prázdno, které žádný digitální influencer nespraví.
