Novinařina se stopkami v ruce? V BBC na to jdou jinak, fakta mají větší váhu než minuty

V Česku jsme si zvykli složitě mluvit i tam, kde stačí jasně pojmenovat realitu. Ve veřejném prostoru se tak často topíme v záplavě krkolomných slov, která místo vyjasnění podstaty slouží spíše jako mlhová clona.

Platí to i ve vztahu k regulaci médií, kde se místo srozumitelné debaty o novinářské poctivosti raději halíme do mlhy odborných výrazů a zákonných kliček. V jejich čele stojí dnes pojem „nevyváženosti“, ze kterého se stalo zaklínadlo – specificky český mediální klacek.

Skutečnost je totiž podstatně jednodušší a za každou stížností na „nevyváženost“ se většinou skrývá jen strach z nepříjemné otázky. Představte si televizní debatu, ve které moderátor drží v ruce stopky. Třicet sekund pro fakta, třicet sekund pro jejich popření. Na první pohled by to mohlo vypadat spravedlivě, dokonce možná „vyváženě“.

Ve skutečnosti by to byla karikatura novinařiny, která by mohla vést ke snaze dát stejný prostor faktům i nesmyslům, jen aby byl „klid“. Například minuta pro vědu, třeba názor, že Země je kulatá, a minuta pro konspirační teorii, tvrdící, že je plochá. Skutečné měřítko profesionality novinářské práce však neleží ve stopkách, ale v tom, jak důsledně novinář konfrontuje respondenta s fakty.

Důvodem, proč se v českém veřejném prostoru „vyvážeností“ médií zabýváme, souvisí s tím, že si často nevíme rady s pojmy podstatně důležitějšími, a to nezávislosti či nestrannosti. Pojďme tu českou mlhu trochu rozfoukat a podívat se, co tyhle termíny znamenají v praxi a jak se s nimi pracuje tam, kde jsou schopni pojmenovat věci jasně, přímo a stručně, především tam, kde mediální pravidla mají ověřenou a prověřenou tradici, tedy ve Velké Británii.

Britská cesta: náležitá váha

V britském mediálním prostředí jsou klíčové nezávislost, která znamená především odstup od mocenských center, a věrnost faktům. Nezávislý novinář je ten, kdo si nenechá diktovat agendu ani názory zvenčí – ať už jde o politiku, byznys nebo vlastní vydavatele.

Britská veřejnoprávní stanice BBC má v těchto pojmech jasno díky svým Editorial Guidelines. Místo mechanického vyvažování minut používá princip nestrannosti (impartiality). Klíčový je i pojem „náležitá nestrannost“ (due impartiality), který říká, že prostor ve vysílání má odpovídat významu a relevanci tématu či názoru. S tím souvisí i princip „náležité váhy“ (due weight), kterou by novináři měli určitým názorům věnovat.

Pokud tak například naprostá většina vědců potvrzuje určitý jev, jeho popírač nedostane polovinu vysílacího času. To by totiž divákovi vytvářelo falešný dojem, že jde o dva stejně silné názory. Tento princip se ukázal například v debatách o změně klimatu. Dříve britská média někdy v diskusi stavěla proti klimatologovi „skeptika“, aby debata působila vyváženě. Postupně ale převládl názor, že takové aranžmá vytváří mylný dojem, že vědecká komunita je rozdělená napůl. V dnešním vysílání BBC proto dostávají klimatologové prostor odpovídající tomu, jak silný je vědecký konsenzus (BBC Trust report on science impartiality). Odpůrci těchto závěrů proto většinou zváni nejsou. Jinak by to mohlo vytvářet dojem, že jde o dva zhruba stejně silné názory.

BBC ostatně ve svých pravidlech přímo říká, že nestrannost je víc než pouhá „balance“, tedy vyváženost. Rovnováha je technický nástroj. Nestrannost je cíl. Nejde o matematiku, ale o poctivý přístup k faktům.

Kdy je tedy problém?

V britském prostředí se tak, na rozdíl od nás, o „nevyváženosti“ mluví jen tehdy, když médium buď úplně ignoruje důležitý pohled na věc, nebo naopak nechá jeden názor zaznít tak silně, že divák nedostane realistický obraz situace. Nejde o to, zda někdo mluvil o dvě minuty déle. Jde o to, zda divák slyšel všechny podstatné argumenty, a ne o to, aby tutéž hloupost slyšel desetkrát. Média i jejich regulační orgány si totiž pamatují, že stokrát opakovaná lež se snadno může stát pravdou.

V českém politickém marketingu má však slovo „nevyváženost“ často právě tento cíl. Nejde jen o to omezit čas pro nepříjemné otázky nebo způsob, jakým je politik konfrontován s fakty, ale vytvořit představu, že určitý názor je správný na základě toho, že ho titíž politici stále dokola opakují. Psychologie tomuto jevu říká „zdání pravdivosti“ (illusory truth effect) a považuje ho za jeden z nejzákeřnějších způsobů manipulace.

Zdroje: