Článek
Přistál mi do schránky e-mail. Nebyl to milostný dopis ani spam na nákup něčeho, co nepotřebuji, protože to mám už ke své škodě dvakrát. Byla to zpráva z Banky. Prý dlužím 1 248 korun na poplatcích za vedení účtu.
Problém je drobný: u téhle banky žádný účet nemám. Nikdy jsem tam nebyl. Neznám jejich barvy, jejich logo mi připomíná skvrnu od kávy a jejich pobočku jsem viděl maximálně z tramvaje. A i to jen v okamžiku, kdy jsem zrovna přemýšlel o něčem úplně jiném – například o smyslu života nebo o tom, proč stojí káva na nádraží devadesát korun.
„Dobrý den, tady Josef K.,“ zahájil jsem hovor na infolince. „Píšete mi, že dlužím peníze, ale já nejsem váš klient.“ „Moment, podívám se,“ zašvitořil hlas na druhém konci. „Ale ovšemže jste! Jste náš klient, dokonce prémiový, a to už dvanáct let. Máte dokonce svého osobního bankéře, pana Netvora.“
„Pana koho? Já nikoho takového v životě neviděl!“ „To je v pořádku, on vás má v portfoliu. A je to velmi blízký osobní vztah,“ ujistila mě operátorka. A mimochodem, pokud ten dluh nezaplatíte do pátku, penále se zdvojnásobí. Systém je v tomto neúprosný.
Následovala série hovorů, které by i Franzi Kafkovi přivodily migrénu. A to byl člověk, který pracoval v pojišťovně. Propojovali si mě křížem krážem jako horký brambor, takže jsem zanedlouho získal pocit, že se s většinou zaměstnanců Banky znám osobně. Dozvěděl jsem se, že na mém účtu je nula korun, nikdy se z něj neplatilo, nikdy na něj nic nepřišlo, ale jeho samotná existence v časoprostoru generuje náklady, které musím pokrýt.
„Já ten účet nechci! Zrušte ho!“ zvýšil hlas jsem do sluchátka na pana Netvora, kterého jsem konečně ulovil. „Ale beze všeho, pane K.,“ odvětil medově. „Můžete to udělat online ve svém internetovém bankovnictví.“ „Já nemám internetové bankovnictví! Protože nemám ten účet a nevím ani jeho číslo!“
„Ach, začarovaný kruh,“ povzdechl si bankéř s neskrývaným obdivem k dokonalosti systému. V tom případě musíte na pobočku. Je to v ulici U Nedobytné brány. Vemte si s sebou dva doklady totožnosti a hodně trpělivosti. Systém vás očekává.“
Pobočka sice byla v obchodním centru, ale vypadala důstojně. Bylo tam ticho, jaké bývá v katedrálách nebo na finančních úřadech v zemích, kde lidé daně z přesvědčení neplatí. Úředník za přepážkou na mě hleděl s úctou. „Pane K., to jsem rád, že vás vidím, vy jste u nás legenda. Podle našich záznamů jste naším klientem už patnáct let. Účet byl založen v den, kdy zatmělo slunce.“
„Ale já jsem tu nikdy nebyl! Nikdy jste mi neposlali ani pohled k narozeninám!“
„Banka mlčí, když je vztah nejhlubší,“ zamumlal úředník a tvářil se přitom jako člověk, který právě citoval starý bankovní zenový text. Nechal mě podepsat stoh papírů. Když jsem zaplatil výpalné a myslel si, že je konec, úředník se na mě upřeně zadíval.
„Dohodu o zrušení účtu vám pošleme poštou. Jinak to nejde. Systém vyžaduje papír a razítko pošty.“ „Dobře,“ oddechl jsem si. „Adresu na mě v tom svém legendárním systému jistě máte, když mi patnáct let vedete účet.“
Úředník zavrtěl hlavou s výrazem hlubokého politování. „To sice máme, ale vy mi ji musíte znovu sdělit. Pokud mi svou adresu neřeknete teď a tady do očí, zrušení účtu bude neplatné. Zůstane viset v meziprostoru.“ Nadiktoval jsem mu svou adresu, kterou měl v tu chvíli na monitoru přímo před sebou. Úředník se ještě zahleděl do počítače a najednou s překvapením prohlásil:
„Právě jsem zjistil, že jste dokonce u naší banky ještě déle, než jsme si mysleli, protože jste byl veden na jiné pobočce, a že jsme vás získali poté, co naše banka převzala banku „Okradl a Zavřel, a.s. Ceníme si vaší loajality.“
Vypotácej se na čerstvý vzduch. Měl jsem pocit, že jsem právě absolvoval finanční exorcismus. Doma jsem si udělal silný čaj a otevřel počítač. V doručené poště svítila nová zpráva. „Vážený pane K., děkujeme za dnešní návštěvu naší pobočky. Věříme, že jste byl spokojen. Pro příště vám však doporučujeme šetřit svůj drahocenný čas a veškeré své požadavky vyřizovat pohodlně a moderně prostřednictvím internetového bankovnictví. Vaše Banka.“
V tu chvíli jsem pochopil. Banka neexistuje. Existuje jenom Systém a uživatelské rozhraní, do kterého nemáte heslo. A někde v něm sedí algoritmus, který je přesvědčen, že jste jeho klient – a že mu dlužíte 1 248 korun za věrnost.
Mám zkusit reklamovat i ten poslední poplatek, nebo raději smazat e-mail a předstírat, že jsem se nikdy nenarodil? Zatím váhám. Protože se trochu bojím, že kdybych zmizel úplně, systém by mi za neaktivitu začal účtovat další poplatek. A systém, jak už jsem dnes zjistil, má výbornou paměť a velmi slabý smysl pro humor.
PS: Když jsem tenhle text dopsal, přišel mi další e-mail z banky. „Vážený pane K., na základě vaší dnešní návštěvy jsme vám aktivovali službu Digitální komfort. První měsíc zdarma. Poté 99 Kč měsíčně.“
PPS: Systém mi zároveň poděkoval za dlouholetou věrnost.
