Článek
Srovnání Prahy, tvořící více než čtvrtinu českého HDP, se zbytkem země odhaluje hluboké sociálně-ekonomické rozdíly mezi oběma celky. Ty se přirozeně promítají i do známého, výrazně odlišného volebního rozhodování jejich obyvatel, které radikalizuje společnost. Máme recept na to, jak z Česka udělat jeden funkční celek, nebo jsou tyto dva světy definitivně rozpojeny a dokážeme tyto nůžky ještě sevřít, nebo se nám stát rozpadá pod rukama?
Zatímco zbytek republiky bojuje s inflací, cenami energií a pocitem stagnace, Praha si žije svůj sen čtvrtého nejbohatšího regionu EU. Výkon pražské ekonomiky v paritě kupní síly přesahuje 200 % průměru EU, zatímco strukturálně postižené regiony naší země se krčí u hranice 70 %. Tento ekonomický „vesmírný rozdíl“ se propisuje do peněženek: průměrná hrubá mzda v metropoli už dávno překročila 56 000 Kč, což je o 15 000 až 17 000 Kč více než v Karlovarském či Ústeckém kraji.
Značnou část tohoto pražského mzdového bonusu pochopitelně okamžitě „spolkne“ trh s realitami. Zatímco průměrná cena bytu v ČR se v roce 2024 pohybovala kolem 63 500 Kč za m², v Praze to byl téměř dvojnásobek, a v nájmech je situace podobná. Praha je po Amsterdamu druhou nejméně dostupnou metropolí Evropy – na pořízení nového bytu zde potřebujete neuvěřitelných 13,3 průměrného ročního platu.
Nůžky se však rozevírají i v dalších ukazatelích. Střední délka života je v Praze o 3-4 roky delší než v nejchudších regionech a vysokoškolský titul v ní má přibližně 40 % obyvatel, tedy dvojnásobek než ve zbytku ČR.
Hluboký rozpor existuje i v tom, co lidé od života (a politiky) v duálně rozdělené zemi chtějí. Praha je ostrovem „kosmopolitního progresivismu“ a vysokého „sociálního kapitálu“, kde se přirozeně daří tématům jako klima, digitalizace či lidská práva.
V regionech, sužovaných nižší mobilitou a pocitem vyloučení, vládne hodnotový konzervatismus, a vítězí instinkt přežití, spojený s voláním po ochranářském státu. Změna, která je v Praze vítanou příležitostí, je jinde vnímána spíš jako hrozba pro zavedený řád.
Evropská unie je pro Prahu přirozeným partnerem a přijetí eura logickým pokračováním integrace do globálního byznysu. Pro zbytek země však EU často představuje vzdálený diktát a hrozbu pro poslední zbytky národní suverenity. Zatímco v metropoli dominuje důvěra v instituce, ale i vyšší úroveň vzájemné důvěry a aktivní občanské společnosti (větší zapojení do neziskového sektoru, kulturních a komunitních akcí), v regionech vůči nim často vládne skepse.
Pocit vyloučení z rozhodování (“o nás bez nás v Praze“) tam pak logicky tvoří poptávku po silných lídrech a ochranářském státu, tedy po lídrech, kteří sice nic nevyřeší, ale aspoň těm „u vltavských břehů“ pořádně vyčiní.
Lze pochopitelně diskutovat o tom, co je příčinou a co důsledkem. Vedou liberální hodnoty a kosmopolitní otevřenost k bohatství, nebo je to naopak materiální nadbytek, co lidem dovoluje „luxus“ řešit inkluzi? Pravděpodobně platí obojí, ale s plným žaludkem a v bytě, za který sice platíte nekřesťanské peníze, ale pořád v něm máte teplo a Wi-Fi, se svět zachraňuje radostněji.
Co s tím? Výhled na vyrovnání zůstává střízlivý. Bez radikální decentralizace úřadů, investic do rychlovlaků, které by smazaly vzdálenost mezi regiony a centrem, a bez podpory regionálního školství se tyto nůžky nezavřou. Vzorce chování se nemění dotacemi, ale generacemi, a jednou z nejsilnějších okolností rozhodujících o volebních výsledcích je vzdělání.
Nabízí se tedy kacířská otázka: Nebylo by jednodušší se prostě v klidu rozejít? Praha by se stala městským státem po vzoru Singapuru – a možná by se spojila s Brnem, které jako jediné dokáže pražskému ekonomickému tempu sekundovat. Novému státu by Brno dodalo nezbytnou dávku „moravské duše“ i pořádné víno. Zbytek Česka by pak mohl v klidu budovat svůj národní konzervatismus bez poučování z pražských kaváren.
