Článek
Dotyčný zachráněný se jmenoval Ziusudra. Důvodem pro jeho záchranu bylo to, že byl jediným spravedlivým. Po záplavě vod trvající sedm dnů a sem nocí byl zachráněn. A nejen to. Jako oblíbenec bohů získal i věčný život.
V následující, mladší asyrské verzi, se dotyčný šťastlivec jmenoval Atrachasís. Bůh Enki mu nařídí postavit archu ve tvaru krychle. Byl zachráněn a odměněn, jak jinak, věčným životem.
Následovala epocha a verze babylonská, podstatně podrobněji zapsaná ve slavném vyprávění o Gilgamešovi. Její výrazně mladší verze uvedená v chetitštině se už nápadně podobá starozákonnímu příběhu, všichni ho znají. Noe s rodinou a zvířaty v páru přešel do archy. Vody se valily čtyřicet dnů a téměř rok trvalo, než země vyschla. Takže osazenstvo archy v ní strávilo rok a deset dnů. Na rozdíl od předchozích přeživších, Noe ani nikdo jiný nezískali věčný život.
I když v různých verzích a společnostech má zachráněný různá jména, společným jmenovatelem je boží trest. Trest pro zlé a odměna pro toho vybraného spravedlivého, včetně zvířeny.
Zlá, nemravná a nespravedlivá společnost porušila svoje vztahy s bohem nebo božstvy a bylo třeba ji vyhladit. Žádná náprava, druhá šance, nic takového. Buď byla zkaženost takového stupně, že už nebylo co ani koho napravovat, nebo se v oněch prehistorických dobách druhá šance nedávala. Žádná milost, jen smrt a totální vyhlazení.
Nové lidstvo, které vzniklo ze spravedlivého a zachráněného páru, vytvořilo nové civilizace a bylo poučeno tradicí, jak dopadnou ti, kteří se znovu vydají cestou zla.
Těžko říct, jestli strach ze zničení fungoval alespoň jednu generaci, ale spíše ne. Kde není vymahatelnost trestu okamžitá, jako by trest neexistoval.
Po celá staletí se evropská civilizace, odkojená Biblí domnívala, že ať už byl příběh o potopě pravdivý nebo ne, byl jediným. Minimálně do roku 1872.
Jmenoval se George Smith, pocházel z chudé, dělnické rodiny a vyučil se rytcem. Byl fanda starověké kultury, přečetl o ní kde co, a pauzu na oběd obvykle trávil v Britském muzeu. Fascinován hliněnými tabulkami vykopanými v oblasti iráckého Mosulu se vrhl na klínopis. Když po letech předvedl, co umí, najali ho v muzeu jako restaurátora poničených hliněných tabulek.
Jednoho dne vzal do ruky už bůhví kolikátou rozbitou tabulku z královské knihovny v Ninive, aby z ní opsal, co se opsat dalo. Bylo tam cosi o lodi připlouvající k vrchu Nisir. O vypuštěné bílé holubici, která se vrátila, protože všude ještě byla voda nebo bažiny. V tu chvíli mu to zapálilo a začal v bednách hledat další a další úlomky, do kterých by byly vyryté nějaké zprávy, které by doplnily tu první tabulku s lodí a holubicí.
V prosinci roku 1872 měl vše komplet a celý překlad přednesl před Společností biblické archeologie. Mezi posluchači byl i tehdejší předseda vlády William Gladstone. Ten fascinovaný zprávou o potopě podpořil další výjezd britských archeologů do Ninive. Členem expedice už byl i George Smith.
Dnes je celý zápis o potopě známý jako jedenáctá deska Eposu o Gilgamešovi.
George Smith zemřel během své třetí výpravy blízko syrského Allepa na úplavici. Bylo mu pouhý třicet šest let.
Zdroj:
https://www.worldhistory.org/cuneiform/
https://archaeology.org/collection/the-worlds-oldest-writing/
https://www.csmc.uni-hamburg.de/publications/mesopotamia/2015-05-08.html
https://abcnews.go.com/Technology/evidence-suggests-biblical-great-flood-noahs-time-happened/story?id=17884533
