Článek
Domkářka Klementina Maštalířová ze Stupavy mívala po několik let vidiny a sny. Na tom by nebylo nic divného, to má kdekdo a v každé vesnici se našla osoba se spiritistickými sklony, která viděla do minulosti i do budoucnosti. Jenže vidiny staré Maštalířové se netýkaly takových přízemností jako vyhledání místa, kam někdo z předků schoval úspory, s kým má dítě Marie nebo kdo zapálil kmotrovi stodolu.
Do jejích snů opakovaně vstupoval arcibiskup Metoděj a naléhavě žádal o vysvobození z místa, kde měl zemřít. Zcela jasně a zřetelně viděla ve snech místo, po kterém marně pátrali teologové, archeologové a všemožní fanoušci Velké Moravy.
A nebylo to zase až tak daleko. A nic moc to ani nestálo. A tak 29. června 1932 parta vesnických kopáčů vyrazila do lesa a v lokalitě s příznačným názvem Hroby kousek od vesnice narazili na několik pískovcových kamenů. Objevili je v asi pětimetrovém výkopu. A světe, div se. Na jednom byl vytesaný nápis v podivném písmu: Metudy a rok úmrtí sv. Metoděje.
Zpráva o bombastickém nálezu se šířila rychlostí blesku. Další den už o něm psaly Moravské noviny. Hrob věrozvěsta a patrona Moravy byl konečně nalezen.
Z tiché a téměř neznámé vesnice Stupavy se stala pouťová atrakce. Na Hrobech se začaly scházet davy lidí, přicházela procesí z celé Moravy i příhraničního Slovenska. Na místě Metodějova hrobu si stánkaři zavedli živnost. Na jedné z poutí bylo napočítáno odhadem šestnáct tisíc lidí.
„Padesátileté domkářce Klementině Maštalířové se zdálo už před třemi roky, že v oněch místech v lese je pochován sv. Metoděj,“ líčil deník, „V těchto dnech konečně přesně podle údajů Maštalířové byl nalezen náhrobní kámen, na jehož jedné straně je staroslověnský nápis Metoděj Soluň Velegra,“ psaly Lidové noviny ze 4. července 1932.
Na místě nálezu vyrostly desítky stánků, v nichž se prodávala i voda nabraná do ampulek přímo v Metodějově údajném hrobě. Nebo pohlednice s modlící se Klementinou Maštalířovou. Ale také párky a pivo, dokonce i pánské ochrany, protože na hromadné pouti se může odehrát cokoli.
Zkrátka abych parafrázoval výrok jedné české komedie: „Perfecto byznys.“ Netrval dlouho…
Záležitost nabyla takových rozměrů, že se jí začali zabývat odborníci. Byla vytvořena vědecká skupina, která pravost čtveřice kamenů zkoumala. Znalci nakonec pomocí několika argumentů konstatovali, že se jedná o falzifikát.
Do roka byl senzačně nalezený náhrobní kámen ze Stupavy s hlaholským písmem označen jako „padělek naivního způsobu primitivní lidové invence“. Už jen ta hranatá podoba hlaholice se odborníkům zdála nesmyslná. Protože taková se v 9. století v době Metodějova úmrtí ještě neužívala. U roku narození a úmrtí světce je na kameni vyryta hvězdička a křížek. Takové značení se však začalo používat až v 16. století.
A dokonce se našla i publikace, z níž byla hlaholská písmena zkopírovaná. O publikaci poprvé informoval slavista Ota Ritz právě v Lidových novinách. Falzifikátor vlastně využil školní učebnici Obrázkové dějiny národa československého.
Tím rozruch kolem stupavských kamenů utichl. Maštalířovou prohlásili za blázna a úřady další kopání zatrhly. Ještě před svou smrtí v roce 1960 žádala Maštalířová o povolení k dalšímu výkopu. Tentokrát už opravdu hrobu sv. Metoděje.
A tady by celý příběh falešných náhrobních kamenů mohl končit. Jenže „cui bono“?
Kdo měl zájem na něčem takovém? Kdo je vyrobil? Kdo je dopravil nepozorovaně do lesa, když každý vážil sedmdesát kilogramů??
Navíc Klementýna Maštalířová mluvila o těle. Metoděj jí říkal, že jeho tělo trpí pod kamenem, ať ho vysvobodí. Nikdy nemluvila o kamenech. Nemluvě o tom, že po tisíci letech není možné, aby tělo zůstalo neporušené.
Někdy na začátku pontifikátu papeže Jana Pavla II., tedy na konci sedmdesátých let minulého století, žila ve Stupavě dcera Klementiny Maštalířové. A ta si s novým papežem vyměnila několik dopisů ohledně údajného místa úmrtí světce. Dokonce vlastnila několik zažloutlých papírů popsaných červeným inkoustem. Tvrdila, že jsou to zápisky její matky, které si pořizovala ve chvílích zjevení. Byly to sotva čitelné klikyháky zaznamenané v polospánku automatickým psaním. V její pozůstalosti se ale ony papíry nenašly.
Zdroje:
