Článek
V moravské Olešnici se příjmení Čapek vyskytuje po staletí. Většinou spojené s profesí řezník-uzenář. Ovšem jeden z nich byl skutečným řezníkem v tom negativním smyslu slova.
Josef německy psaný Czappek byl majitelem řeznické živnosti, která zřejmě příliš nevynášela. Opustil tedy svoji zákonitou manželku a tři děti, aby se vydal hledat štěstí do hlavního města monarchie – Vídně. Ani tam se zřejmě štěstí neukázalo, takže se v roce 1864 jako ti přísloveční dobří holubi vrátil na Moravu.
V prosinci toho roku byla zima až praštělo. Jak se tak toulal krajem a hledal příležitost ke zbohatnutí, narazil v Boskovicích na vozku s koněm, který ho vzal k sobě na kozlík. Aniž to chudák vozka tušil, byla to fatální chyba. Aby se zahřáli, zastavili se v Doubravici v hospodě. Čapkův nápad získat zdarma vůz s nákladem kukuřice a koně s možností následného prodeje byl více než ubohý. A přesto se rozhodl ho realizovat.
Vozkovi lil nenápadně do piva kořalku až byl chudák úplně na mol. Pak ho naložil na vůz a odvezl na zmrzlé pole. Vozka tvrdě chrápal. Stačily dvě rány holí do hlavy a spánek opilce se změnil na spánek věčný.
Čapkovi, nyní již loupežnému vrahovi, se podařilo ještě kukuřici prodat a mrtvolu nebohého vozky pohodil do řeky Svitavy. Dojel až do Blanska, kde před hospodou nabízel popíjejícím mužům ke koupi koně i s vozem. Samozřejmě notně pod cenou, což vzbudilo jistá podezření a některý z hostů se odebral na četnickou stanici ohlásit podivného kočího.
Pak už šlo všechno jako na drátkách. Krátký výslech v Blansku a odvoz zamřížovaným antonem do Brna, kde čekal v cele na soud. Rozsudkem si mohl být téměř jist. V Rakousko-Uherské monarchii byl za loupežnou vraždu trest jediný. Smrt oběšením.
Posledního lednového dne roku 1866 zažívali obyvatelé moravské metropole rušný den. Tedy někteří. Ve Schwabengasse, dnes Údolní ulici, se konala poprava řezníka Josefa Čapka. Poprava to byla veřejná, pro zvědavce tedy náramné divadlo.
Posledním přáním odsouzence byla káva, víno a fajfka, což mu erár dopřál, včetně šibenice.
Před popravou projevil Josef Čapek, řezník z Olešnice na Moravě, lítost těmito slovy: „Chybil jsem a svého zlého skutku lituji. Žíti si nepřeji a ochotně se podrobím smrti.“ Těžko říct nakolik byla upřímná nebo už jen zoufalá.
Na popraviště byl převezen v uzavřeném voze společně s duchovním P. Probusem z řádu kapucínů, který mu poskytl poslední útěchu. Doprovod tvořil dvanáctý batalion polních myslivců. Popraviště se nacházelo na dnešním náměstí Míru, kde ústí ulice Údolní. V místě dříve zvaném Cimpl si odsouzence převzal kat Josef Seyfried, který jej před zraky stovek lidí oběsil na šibenici. Další veřejně přístupné popravy se potom odehrávaly v trestnici na Cejlu.
Byla to poslední oficiální veřejná poprava v Brně, ale měla ještě dohru. Josef Čapek nebyl totiž jediným mrtvým. Z přeplněného návrší, odkud výkon spravedlnosti sledovaly davy lidí, přepadl jeden z diváků a zlámal si vaz.
Chviličku před tím, než se odsouzený zhoupnul, měl říct davu něco o zakopaném pokladu na Hradisku u Olešnice. Lokalizace dost prabídná, ale jeden muž z Olešnice nelenil a hned po výkonu trestu se odebral na Hrádek. A světe div se, skutečně našel poklad. Stal se prý nejbohatším člověkem široko daleko. Ale jak to tak bývá, jeho syn, který už vyrostl obklopen bohatstvím, stačil všechno rozfofrovat a zbytek života dožil v místním chudobinci.
Zdroje:
