Článek
V mládí se syn plukovníka snažil vymanit ze škatulky „hocha z dobré rodiny“, a tak poletoval ode zdi ke zdi. Vstoupil do KSČ, odkud po roce zase vystoupil. Šaškoval mezi svazáky na stavbách mládeže, aby se jim vzápětí ve svých veršovánkách vysmíval. Odešel z gymnázia a našel si přátele mezi spodinou společnosti. Živil se žebrotou a drobnými krádežemi. Sám sebe popsal jako „individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“.
Na konci čtyřicátých let se vetřel mezi literáty a další umělce, na které začal poctivě donášet bolševické policii.
To se ještě stále jmenoval Zbyněk Fišer a kromě marxismu se rád vytahoval zájmem o psychoanalýzu. Oba dva systémy pro něj znamenaly odhalení vykořisťování. První kapitalisty a imperialisty, druhý podvědomými a jinými nevědomými silami. Upnul se na Záviše Kalandru, ze kterého tahal informace o „trockismu“, než Kalandru soudruzi po dlouhém mučení popravili. Karel Teige, další Fišerův oblíbenec, zemřel na infarkt po psychickém teroru od STB.
Hrabal, Boudník a Medek byli až na druhé koleji i proto, že Fischera prokoukli jako samolibého plagiátora, který se vytahuje myšlenkami jiných jako svými vlastními. Jeho ponory do hlubin lidské psychiky znamenaly v praxi žebrání, opilství a nekonečné souložení s Janou Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské, taktéž umělkyní. Fišerovy představy a snění zahrnovaly širokou škálu objektů a situací, od světové revoluce až po prudké zbohatnutí.
V samizdatovém sborníku z roku 1949 s názvem Židovská jména si na znamení spřízněnosti a solidarity s židovským národem a Izraelem vybral své umělecké jméno. Tak vznikl Egon Bondy.
Hra na vykořeněného a rozervaného, režimu nepohodlného umělce skončila v polovině padesátých let. Přihlásil se na proslulé gymnázium v Hellichově ulici a po maturitě ke studiu filozofie a psychologie na filozofické fakultě UK. Všem bylo jasné, kdo se v těch letech mohl dostat na tak prestižní obor. Studium dokončil v roce 1961 diplomovou prací.
Jako agent StB se filosof a spisovatel Bondy angažoval od padesátých let. Jeho spolupráce byla nakrátko přerušena z důvodu hospitalizace na psychiatrii. Po propuštění pokračoval ve své fízlovské činnosti pod jiným krycím jménem. Jako chráněný a hájený disident, miláček undergroundu, filosof a literát byl nepostižitelný. Na jeho protirežimní aktivity naletěli mnozí a za jeho udání samozřejmě těžce zaplatili.
Zprávy státní policii dodával o všech, včetně osob nejbližších. Na vlastní kůži to poznala i jeho milenka Jana Krejcarová. Téměř všichni disidenti, mezi které se vetřel, od těch pravicově náboženských až po trockisty a levicově orientované, mohou děkovat za své pronásledování a soudy i svému velkému guru Egonu Bondymu.
Jako zaměstnanec Státní knihovny mohl veřejně publikovat a za své dvě filosofické práce obdržel titul doktora filosofie a hodnost kandidáta věd. Samozřejmě, po celou dobu vydával i protirežimní marxistické publikace. Za tuto činnost obdržel Cenu Egona Hostovského.
Bondyho fízlovská kariéra měla svůj vrchol v případu hudební skupiny Plastic People of the Universe. V roce 1972 se poprvé setkal s Martinem Jirousem a nabídl mu své texty ke zhudebnění. Jirous i Mejla Hlavsa byli nadšeni. Získali dojem, že toto je to pravé ořechové.
Přesto, že brzy bylo jasné, kdo informuje StB o všech zamýšlených aktivitách skupiny, včetně soukromého života členů a jejich rodin, zůstával Bondy dál vůdcem a idolem undergroundu.
Dokonce u soudu, 30. března 1976, podal výpověď proti Martinu Jirousovi, který „provokoval politickými řečmi, neboť si dělal legraci z marxismu.“
Po roce 1989 přišel zlom. Bondyho udavačská a bolševická kariéra skončila. Z ikony undergroundu se stal bezpáteřní šašek. Posílal svoje bláboly k otištění Haló novinám a podobným rudým plátkům. Z Prahy se raději stáhnul východním směrem a skončil v Bratislavě. Tam ho nechali vyučovat filosofii na Univerzitě Komenského, psát paměti a další obskurní dílka. V Čechách po něm zůstala jen trapná vzpomínka.
Usnul s hořící cigaretou v ruce. Od ní se vznítilo pyžamo a lůžkoviny. Utrpěl rozsáhlé popáleniny III. stupně, kterým podlehl. Umíral v bolestech, stejně jako byly bolestné poslední roky jeho života. Politické změny, kterým nerozuměl, a odhalení jeho třicetileté spolupráce s StB ho pronásledovaly jako černé svědomí. Možná největší ranou pro jeho zbytnělé ego bylo opovržení a výsměch některých skupin literátů a filosofů, kteří ho považovali za bizarní komickou figurku a jeho myšlenky za blábol.
Zdroje:
