Článek
O mystifikátora a převlékače kabátů Jaroslava Haška pečovala jeho tatarská žena Šura až do konce
Podle slovníku cizích slov je mystifikátor ten, „kdo mystifikuje (klame) ostatní, kdo úmyslně a rafinovaně rozšiřuje nepravdivé informace“. Hranice mezi mystifikátorem a lhářem je velmi tenká. Tím největším českým mystifikátorem byl zřejmě Jaroslav Hašek. Své okolí krmil smyšlenými historkami. Jako redaktor Světa zvířat si dokonce vymýšlel neexistující druhy zvířat s návodem, jak o ně pečovat.
Možná i jeho převlékání kabátů, respektive uniforem během I. světové války, byla jistým způsobem mystifikace.
Do R-U armády narukoval k první náhradní rotě 91. pluku v Českých Budějovicích. Nikomu ze známých o tom neřekl, takže když bojoval na haličské frontě, příbuzní i úřady ho stále hledali jako nezvěstného.
Jenže den před nástupem k pluku dostal chrlení krve a byl hospitalizován ve Vinohradské nemocnici. Lékaři byli lidumilové a Haška chtěli ve špitále před armádou držet co nejdéle. Ten ovšem desátý den utekl a rovnou mašíroval k pluku. Jaké byly jeho pohnutky není známo. Nikdy se s tím nikomu nesvěřil, ani své ženě, respektive ženám. Zcela jistě nechtěl rozvracet armádu prohnilého Rakouska zevnitř.
autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Poté, co poznal vojenské vězení i kuchyň, ocitl se v červenci 1915 na bojišti u Sókalu. Za chrabrost před nepřítelem, tedy Rusem, byl Hašek povýšen do hodnosti frajtra a navržen na stříbrnou medaili za statečnost.
Ruský útok na R-U pozice 24. září 1915 už byl fatální. Brzy ráno byl 91. pluk téměř zničen. Velitelský sbor uprchl a Hašek s pěti sty spolubojovníky zmizel v ruském zajetí. V lágru v Darnici u Kyjeva přečkal podzim a zimu. Poté vyslyšel hlas náborářů z České družiny, která v zajateckých táborech hledala vojáky ochotné bojovat proti R-U.
Hašek tak oblékl uniformu ruského dobrovolnického praporu. Jeho vojenskou povinností byly proslovy k vojákům, aby obrátili své zbraně proti R-U armádě. Psal do časopisu Čechoslovan a Československý voják. Nenáviděl ruské bolševiky, na kterých ve svých článcích nenechal nit suchou. Když ale začal kritizovat vojenské šarže, byl z redakce vyhozen a putoval ke svému pluku.
Když politici rozhodli o neutralitě českého vojska a odsunu československých legií po sibiřské magistrále, Hašek nesouhlasil.
„Místo abychom se zde zúčastnili obrození ruské armády a pomohli ruskému národu upevnit republiku sovětů, ze které vycházejí paprsky osvobození celého světa i našeho národa. Náš politický program je zde, a nikoli na západě.“
V této chvíli došlo k dalšímu veletoči. Nejprve frajtr R-U armády, poté přeměna na československého legionáře, později na ruského bolševika. V Moskvě se Hašek zúčastnil sjezdu Československé sekce komunistické strany, což byla pro vedení legií poslední příslovečná kapka.
Legionářský kapitán Radola Gajda vydal na Haška zatykač s obviněním z velezrady. Ze statečného poddůstojníka R-U armády a později vášnivého legionářského agitátora se stal štvancem a lovnou zvěří. V přestrojení za slabomyslného tuláka se dostal do Simbirska, který ovládali bolševici. Jako bolševický organizátor byl s dvanácti Čuvaši poslán do Bugulmy a stal se pomocníkem velitele Rudé armády. Haškova bolševická kariéra mohla začít.
Jako příslušník politického oddělení 5. Rudé armády pracoval v časopise „Naš puť“, Naše cesta. Redakce byla ve městě Ufa, kde se jako předseda stranického výboru seznámil s Alexandrou Gavrilovnou Lvovou, zvanou Šura.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Bylo 11 hodin dne 11. listopadu roku 1918. V železničním vagonu v lese u města Compiegne bylo podepsáno příměří a Velká válka skončila. V Rusku se naopak rozhořel další válečný konflikt. Občanská válka mezi bolševiky a všemi ostatními. Hašek se k návratu do Československa pochopitelně neměl. Zatykač na něj byl stále platný.
Alexandra Gavrilovna Lvova byla dcerou věčně ožralého ševce z vesnice Peťakovo. Od sedmnácti let pracovala v tiskárně, kterou po říjnové revoluci bolševici zabavili. Správcem byl jmenován Čech Jaroslav Hašek, politický komisař Rudé armády. 23. května 1920 se v Jekatěrinburgu vzali. I v tomto případě Hašek mystifikoval (lhal). Tvrdil, že je svobodný a bezdětný. V roce 1910 se oženil s Jarmilou Mayerovou a o dva roky později se manželům narodil syn Richard.
Jednou ze základních povinností bolševiků byla naprostá poslušnost Straně. Diskuze se netrpěly a diskutér obvykle neskončil dobře. Moskva manželům Haškovým nařídila návrat do Československa. Důvodem byla pomoc československým komunistům. I když se Haškovi do vlasti nechtělo, nakonec uposlechl. Odcestovali s falešnými pasy na jméno Josef Steidl a Alexandra Steidlová.
autor: Jik jik /commons.wikimedia.org/ CC BY-SA 3.0
Návrat do Prahy byl pro oba dva katastrofou. Většina jeho dřívějších kumpánů se od něj odvrátila. Zběhl z legií a stal se bolševikem. Dokonce ho na Václavském náměstí fyzicky napadla skupinka legionářů, která v něm poznala zrádce.
Svoji novou tatarskou ženu Šuru vydával za kněžnu Alexandru Gavrilovnu Lvovu. S první ženou Jarmilou Mayerovou se začal znovu stýkat, a především začal opět vymetat hospody a nezřízeně pít.
Jen díky tomu, že ženu z Ruska si přivezlo množství legionářů, kteří byli omilostněni na základě paragrafu 206 trestního zákona ohledně bigamie, unikl i Hašek trestu. Spravila to pokuta 10 korun.
Kromě pití se začal věnovat sepisování Osudů dobrého vojáka Švejka, což mu vynášelo jistý nepravidelný příjem, který většinou propil. 1,500 marek od sovětských soudruhů utratil podobným způsobem a na bolševickou agitaci a práci pro Stranu definitivně zapomněl.
Z Prahy se přesunul i se Šurou do Lipnice. „Kněžna“ Alexandra Lvova to měla těžké, a přesto si nestěžovala. Česky neuměla, ničemu v nové zemi nerozuměla, manžel ochlasta a jak o něm napsal jeho bývalý přítel Jaroslav Kolman, byl to jen „zrádce, šašek a opilec s buclatýma rukama“.
Šura neměla žádné vzdělání, i rusky četla s velkými potížemi a nechápala, proč se její muž tak změnil. V Rusku nepil. Když se dozvěděla, že její manžel má manželku i syna, přijala to s typickým ruským fatalismem jako osud a víc to neřešila. Po nocích vyhledávala muže po hospodách a pomáhala mu s návratem domů. Zřejmě se v ní projevovala staletá zkušenost ruských žen s otci a manželi opilci.
autor: Petr1888/ commons.wikimedia.org/ CC BY-SA 4.0
Ruska se stala v Lipnici raritou. Místní nezvedenci se snažili nakouknout oknem do světnice v očekávání nějaké senzace. Ale viděli jen ženskou se šátkem na hlavě, jak sedí na kanapi a kouří. V létě vysedávala venku, pletla a pouštěla si pořád dokola několik gramofonových desek.
Po Haškově smrti 3. ledna 1923 byla sice Šura v závěti jmenovaná dědičkou manželova díla, ale po zásahu advokáta první manželky byla závěť změněna. Šura dostala 9 šestnáctin, syn Richard 7 šestnáctin a po vyplacení hypotéky jí zůstal domek v Lipnici.
autor: L. Kovář (SVG)/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Přízemí pronajala krejčímu a sama pobývala nahoře. Chodily k ní kamarádky ze staré vlasti. Žena lesníka Koláře Uška nebo manželka výrobce pian Brože, kterou si jako legionář přivezl z Ruska. Občas to se zábavou a hudbou přehnaly a vesnické ženy se na ni dívaly skrz prsty.
Mladá a poměrně zachovalá vdova s domkem a určitým příjmem z vydání Osudů dobrého vojáka Švejka …
Nechtěla věčně truchlit. Líbili se jí mladí muži a jeden takový se jí „ujal“, když byla napadena místními venkovankami po jedné hlučnější dámské jízdě v jejím domečku č.p. 185 v Lipnici.
Oním statečným ochráncem byl studující medicíny Zaplatil. Mladá vdova se Zaplatilovi líbila, domek na vesnici také, ale nejvíce její peníze, za které mohl dostudovat.
Jako MUDr Zapletal ordinoval v Holešovicích a vdovu po Haškovi si vzal za ženu. Poté si z nějakého neznámého důvodu změnil jméno na Věrný a zřídil si ordinaci praktického lékaře v Roztokách.
Za Protektorátu se Haškův román samozřejmě ocitl na indexu zakázaných knih a dividendy se vdově po spisovateli přestaly vyplácet. Doktora Věrného stárnoucí vdova, nyní bez příjmu, přestala bavit. Navíc se u ní začala projevovat duševní choroba. Nakonec Šuru vystěhoval z vily do zahradního altánku, kde tiše trpěla nejen zimou, ale i samotou.
Po válce začal být Švejk opět vydávaný, ale to už Šura příliš nevnímala. Doktor Věrný s nástupem komunistů emigroval a Haškova duševně nemocná vdova skončila v „péči“ různých ošetřovatelů, které zajímala hlavně její holešovická vila.
Zemřela nemocná a opuštěná 12. února 1965.
Zdroj:
