Článek
To za krále vyřešil Kristův náměstek na Zemi.
Jako první bylo třeba zajistit hlasy kurfiřtů. Bylo jich sedm a nebylo to levné. Rýnský falckrabě Ruprecht. Nebo trevírský arcibiskup Balduin. Jeho cena šest tisíc hřiven. Saský vévoda Rudolf. Sice z přízně, ale když je příležitost nahrabat si, tak proč ne. Kolínský arcibiskup Walram. Ten byl zadlužený až po uši. Takže to bylo snadné. Zaplatit jeho dluhy, 8000 stříbrných hřiven a další hlas je jistý.
Proti byl mohučský arcibiskup Jindřich. Toho si vzal do práce sám papež. Nejprve ho obvinil z odpadlictví, potom proklel, a nakonec zbavil úřadu. Na jeho místo dosadil svého člověka Gerlacha a ten za karierní flek na oplátku poskytl svůj kurfiřtský hlas.
A braniborský kurfiřt Ludvík. Ten byl logicky proti. Byl to císařův syn. Tam to ani nemělo smysl zkoušet. Byly by to vyhozené peníze.
Zbývalo už jenom legitimovat volbu nového císaře odstraněním toho starého.
Léta Páně 1346 se papež Kliment VI. vyjádřil v tom smyslu, že Ludvík Bavor je uchvatitel říše a po tolika zločinech … etc, etc… Klatba byla vyřčena a zapsána. Z císaře Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, tedy Svaté říše římské národa německého se stal rázem Antikrist.
A pak už to šlo jako po másle.
Pět kurfiřtů se sešlo, aby dali své hlasy Karlovi, markraběti moravskému, prvorozenému synovi českého krále. Byli to arcibiskupové kolínský, mohučský a trevírský, český král Jan a saský vévoda Rudolf. Zbývající dva se bez omluvy nedostavili.
Po smrti Karlova přítele a podporovatele papeže Klimenta sice chyběl souhlas k cestě od nového papeže, ale Karel už nemohl déle otálet. Kromě věrných říšských knížat a pánů s ním vyjel nepříliš početný vojenský oddíl čítající asi tři sta jezdců.
Druhé úmrtí už bylo pro Karla příznivější. 5. října zemřel jeho hlavní odpůrce milánský arcibiskup Giovanni Visconti. Lombardie byla tímto, ke spokojenosti české výpravy, vyřešená. V paláci Palazzo Ducale v Mantově obdržel ostatky sv. Longina a sv. Víta jako vzácné relikvie do katedrály sv. Víta v Praze.
V Miláně zůstal během zimy přes dva měsíce a nezahálel. Vyslal poselstvo do Avignonu, kde vysvětlil papeži důvody své jízdy a požádal o její dodatečné schválení. A mnoho listů putovalo také do Čech s obsahem ryze praktickým: „Pošlete peníze!“ Protože, marná sláva, cesta za císařskou korunou je velice drahá záležitost.
Slavnostní chvíle nastala 6. ledna, kdy v chrámu sv. Ambrože přijal lombardskou korunu a stal se tak italským králem.
Karel dorazil před brány Říma na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355. Aby svým ozbrojeným doprovodem neoslabil svrchovanost papežského státu, slíbil papeži, že ve městě stráví pouze 24 hodin. Přesto zvládnul vykonat na Velký pátek pěší pouť a navštívit v rouchu kajícníka ty nevýznamnější římské baziliky. Večer došel do Lateránu a jako relikvii obdržel třísku ze stolu, u kterého Kristus s apoštoly naposledy povečeřel. Kolem půlnoci vstoupil do kostela Santa Prassede, aby uviděl sloup, u něhož byl Kristus bičován. Od zdejšího opata přijal darem mnoho relikvií a po krátkém odpočinku byl již před rozedněním v klášteře San Silvestro in Capite, kde se uchovávala hlava sv. Jana Křtitele. Po celkem třicetihodinové pouti se vrátil k bazilice sv. Petra.
Druhý den brzy ráno 5. dubna 1355 se vrátil do svého ležení před branami Říma, aby se připravil na korunovační ceremoniál. Do Věčného města vstoupil branou Porta Collina poblíž Andělského hradu. Polibkem a objetím se přivítal s korunujícím kardinálem Pierrem de Colombiers, jemuž předal zlato pro papeže. Následovaly korunovační přísahy a po nich Karel vstoupil do baziliky, kde u hrobu sv. Petra před oltářem sv. Mořice pomazal kardinál krále na pravé paži a mezi lopatkami. Tím okamžikem se Karel IV. Lucemburský stal římským císařem.
Následoval jásot davu, volání Kyrie eleison a zpívané Te Deum laudamus. Jak to tak u velkých slavností bývá. A odměny nejvěrnějším. Pasování do rytířského stavu, předání prebend a všemožných řádů. Ostatně tak jako dnes. Vyzdvižení jedince mnohými musí být odměněno podle dohodnutých pravidel a zvyklostí.
V úterý už nový císař opustil Řím, jak slíbil, aby neubral vážnosti na majestátu Svatého stolce. Ovšem podle známého rejpala, jistého Franceska Petrarky se císařův kvapný odjezd podobal spíše útěku nedůstojného hlavy pomazané.
Zdroje:
