Článek
Ráno jsem se probral v sedm hodin a když jsem si vzpomněl, že mám jet do Kroměříže, zablokovala se mi krční páteř. Šel jsem do koupelny jako robot a při čištění zubů se mi kousla bederní páteř. Den začínal dobře. Na vlak mě dovezl bratr a cesta do Brna probíhala v klidu. Jenom jsem seděl jako prkno.
V Židenicích vlak zastavil a průvodčí oznámil, že dál nic nejede, protože spadla trolej. Do odjezdu autobusu ze Zvonařky zbývalo třicet minut. Byl jsem v neznámém městě a nevěděl jsem jak dál. Když jsem se zeptal, jak se dostanu na nádraží, řekl mi ten dobrý muž že „šalinó“. Následoval jsem dav lidí v naději, že jdou stejným směrem a skutečně. Po osmi minutách přijela tramvaj číslo dvě, ale bylo jasné, že všichni se dovnitř nedostanou. Po zkušenostech z nástupu do vlakové soupravy v Indii jsem uspěl.
Vystoupil jsem na hlavním nádraží a do odjezdu autobusu zbývalo patnáct minut. Díky navigaci jsem se za těch patnáct minut na autobusové nádraží dostal. Celý propocený se zablokovanou páteří a s rozjetou panickou atakou jsem se zeptal prvního muže, kde se tady „kupujó vstupenky“. V panice jsem si spletl jízdenku a vstupenku. Muž, který kouřil pod cedulí se zákazem kouření, se na mě podíval jako na slabého duchem a pravil: „Stupenku na Zbrojovku? Ti só drazí zadarmo“, a dál se mnou odmítl diskutovat.
Autobus do Kroměříže měl odjet před dvěma minutami. Přiskočil jsem k dalšímu a tentokrát jsem se ptal na jízdenku. „Jízdenky u šoféra, tady nic néni.“
Pajdal jsem se se zablokovanou bederkou a tuhým krkem ke stanovišti č. 14, kde pořád stál autobus, který měl už před pěti minutami odjet. Nervní a vzteklý řidič se dohadoval s francouzsky mluvící cestující, která chtěla uplatnit slevu na jízdenku, ale měla vybitý mobil a slevová karta tak nešla ukázat. Zaplatit plné jízdné se jí nechtělo a čekala, až jí powerbanka nabije mobil.
Řidič se vztekal a hučel na ni, ať zaplatí nebo ať vypadne, čímž se dáma nenechávala rozptylovat a dál sledovala mobil, až se jí ukáže nabití. „Čučíme, protože honí wifinu,“ řekl a prodal mi jízdenku pro důchodce. Opět opakoval výzvu k opuštění vozu nebo zaplacení plného jízdného. A zase nic.
Zhroutil jsem se na sedadlo promáčený potem jako houba a sledoval souboj nervů řidiče s Francouzkou. Po deseti minutách přiložila mobil k pípátku, dostala zlevněné jízdné a na řidiče se ani nepodívala. Ten byl natlakovaný jako papiňák. Když konečně vyjel, vypadalo to, že to brzy někde naboří. Jel jak šílenec, troubil, všechny předjížděl a brzdil tak, že jsme lítali jak hadroví panáci. Já jako dřevěný panák. Ve zpětném zrcátku jsem viděl řidičovu fialovou tvář, jak mu škubalo v oku a drtil vzteky čelisti. Povolil a dostal normální barvu až někde u Vyškova.
V Kroměříži jsem vystoupil jako loutka. Jenom kolena se ohýbala a sesunul jsem se na lavičku. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem, nic jsem nepoznával, jenom věž ze zámku byla na svém místě. Použil jsem mapy.cz jako v Indii. Vydal jsem se po směru šipky a v pekárně, abych ulevil panice, si koupil koláč plněný ořechy. Během pár minut se k panickému pocení přidalo i pálení žáhy.
To už se mi chtělo slabostí i WC, ale pořád jsem se motal v kruhu, procházel z jednoho náměstí na další a nikde žádné křovíčko. Už i navigace mapy.cz měla paniku, protože ukazovala nesmyslné cesty vedoucí k vratům budov a do dvorů domů.
Pokračování příště
