Článek
Umírání a smrt kardinála Štěpána Trochty
Štěpán Trochta, doktor teologie a kněz, přežil nacistické koncentráky v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. Jako biskup přežil mučení a sedm let v komunistickém lágru v Leopoldově. Jako kardinál nepřežil výslech bolševického primitiva a alkoholika Karla Dlabaly, tak zvaného církevního tajemníka.
Na slovu „tajemník“ je patrné, že jeho podstatou je jakési tajemno, utajení. Latinský výraz „secretarius“ značí totéž. Což může být i zaměstnanec, zasvěcený do tajností svého zaměstnavatele. Ale i zloděj nebo vrah, který se snaží utajit své skutky.
Co z toho byl církevní tajemník Karel Dlabal? Jaký byl jeho život naplněný tajemstvím? Jaká byla jeho rodina, žena, děti? Jaká náplň jeho práce? Věděli u Dlabalů, za jakou činnost přináší jejich živitel nadstandartní výplaty?
V pátek 5. dubna 1974 totálně opilý tajemník vtrhl do biskupské rezidence v Litoměřicích. Dožadoval se okamžité audience u biskupa způsobem vlastním komunistům, kteří měli ve svých rukou téměř neomezenou moc. Přestože se ho monsignor Korejs snažil brzdit a vysvětloval, že kardinál je těžce nemocný a musí být v naprostém klidu na lůžku, ožralý Dlabal si setkání doslova vyřval.
Kardinálovi bylo v té době šedesát devět let. Během války byl zatčen gestapem a odeslán do koncentračního tábora s dodatkem RU ve spisu. Což znamenalo „Rückkehr ungewünscht“. Návrat nežádoucí. Nakonec z toho byly tři roky ve třech koncentrácích. Přežil i pověstné mauthausenské schody. Vysvobození z nacistického pekla se dočkal v Dachau.
Jenže to nevěděl, že ho brzy čeká svržení a pobyt ve druhém pekle, a to pobyt podstatně delší než ten první.
V roce 1947 byl vysvěcen na biskupa a zvolil si biskupské heslo „Actio–sacrificium–caritas“. Česky „Práce–oběť–láska“. Možná měl přehodit druhé slovo za třetí, protože to poslední a konečné v jeho pozemském životě byla oběť. Ale to tehdy ještě nemohl vědět.
Řvoucí opilec Dlabal se nakonec dostal do kardinálovy ložnice, protože přítomní kněží mu v tom nedokázali zabránit. Komunistické fráze v bývalém Rudém Právu obvykle uváděly, že „setkání proběhlo v soudružském a přátelském ovzduší“. V arcibiskupském paláci u lůžka těžce nemocného kardinála tomu bylo jinak.
Dlabal na kardinála řval, střídal výhrůžky se sprosťárnami. Označení „hnusný stařec, kterému zpřeráží hnáty“ bylo ještě z těch mírnějších. V 18 hodin večer požádal kardinál Trochta na pokraji zhroucení pátera Pekárka, aby vzteklého opilce, církevního tajemníka Dlabala odvezl do Ústí, kde bydlel. Pekárek věděl s kým bude mít tu čest a požádal generálního vikáře dr. Holoubka, aby jel s ním jako svědek.
Když byli později požádáni, aby popsali, jaký byl průběh odvozu Dlabala, řekli, že se to slušnými slovy nedá vyjádřit.
Druhý den ráno našli kardinála Trochtu v agónii. V sobotu 6. dubna 1974 zemřel na následky mozkové mrtvice v litoměřické nemocnici.
Jeho úmrtí bylo komunistickými úřady cenzurováno a oznámení o jeho smrti, která přinesla řádová sestra na poštu, skončila v koši. Nová oznámení nakonec odvezl potají vrátný do Prahy a za asistence dalších lidí byla rozeslána.
Pohřeb 16. dubna 1974 byl pod přísným dozorem komunistické policie a zahraniční hosté nesměli na obřadu promluvit ani koncelebrovat zádušní mši. Někteří z význačných hostů nebyli ani vpuštěni do republiky, a tak se pohřbu nemohl zúčastnit polský primas, kardinál Stefan Wyszyński. Jiní zase přijeli inkognito, jako berlínský kardinál Alfred Bengsch a vídeňský kardinál Franz König.
Jeden z těch, kterým byla umožněna účast, se ovšem komunistů nebál a nenechal se zastrašit. I přes přísný zákaz pronesl nad rakví projev, ve kterém označil kardinála Štěpána Trochtu za mučedníka církve. Byl jím krakovský arcibiskup Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.
Zdroj:
