Článek
Téměř slepý, tyfem nakažený a na lůžko upoutaný Nikolaj Ostrovskij v díle „Jak se kalila ocel“ velebil režim navzdory probíhající válce a hladomoru
Poprvé jsem název knihy slyšel někdy na prvním stupni základní devítileté školy. Byla tak zvaná „krizová léta“ a posměšky na dosud povinnou školní četbu sovětských autorů byly stále častější a hlasitější.
Kniha se jmenovala „Jak se kalila ocel“. Ve své dětské a naivní duši jsem se domníval, že je to kniha o kalení oceli ve fabrice. Do sléváren okresního města jezdilo od nás pracovat mnoho mužů a nešlo mi na rozum, proč o tom musíme číst od nějakého rusáka. Každý druhý nebo třetí chlap od nás byl slévač.
Později jsem pochopil, že to není o slévačích a jejich práci, „krizová léta“ byla nahrazena „normalizací“ a na nějaké kalení oceli už jsem nereagoval.
Po mnoha letech jsem se začal zajímat o životy sovětských soudruhů spisovatelů a jejich propagandistická díla. Takže vím, že kalení oceli se týkalo kalení životů sovětských soudruhů a pokud autoři socialistického realismu nebyli rovnou svině, tak to byli vlastně chudáci. To druhé byl případ Nikolaje Ostrovského.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Nemocný, ochrnutý, ke konci života slepý a pořád chtěl bojovat za lepší zítřky celého světa. Přitom nedokázal vybojovat lepší život ani sám pro sebe.
Dcera české emigrantky Olga si na Ukrajině vzala úředníka Alexeje Ivanoviče Ostrovského a narodil se jim chlapec Nikolaj, po otci Alexejevič. Od malička rád četl, vychodil církevní školu na místní faře a pak nastoupil do práce. V různých dělnických profesích už bylo bolševiků jako máku, hlavně po říjnové revoluci a ani Nikolaj se jim nemohl vyhnout.
Obluzen řečmi o spravedlivé společnosti, která odstraní všechnu bídu světa, vstoupil v roce 1919 do Komsomolu.
Protože bylo v Rusku ještě dost zpátečníků a všelijakých oportunistů, kteří odmítali pro sebe a své děti bolševický blahobyt, bylo nutné je přesvědčit.
Autor: П. Аверьянова/commons.wikimedia.org/volné dílo
Nikolaj Ostrovskij ke komsomolské legitimaci dostal zbraň a dvě stě kusů nábojů. Takto ideologicky vyzbrojen se přihlásil do Rudé armády. Po roce byl během útoku nepochopitelně zraněn do zad a vrátil se domů, odkud putoval do vojenského lazaretu. Byl demobilizován. Zvláštní je, že o svém působení v Rudé armádě se nikde nezmiňoval.
Znovu se dal k vojákům, dokonce jeden rok působil mezi vrahouny tajné policie Čeky. Vrátil se do civilu, pracoval v komsomolu i na stavbě železnice, kde se nakazil tyfem.
Bylo mu osmnáct let a na světlé zítřky pod rudými prapory to nevypadalo ani náhodou. Zemí zmítala krvavá občanská válka, hlad začal svírat „obilnici Evropy“ a tyfem nakažený, s problémy se zrakem, slabý a vychrtlý Nikolaj opět skončil ve špitále.
Tam se poprvé odhodlal ke psaní. Zážitků z potlačování protibolševických povstání nebo vojenské vzpoury v Rudé armádě měl dost. Jen o cenzuře neměl ponětí. Zápisky skončily v šuplíku bdělých soudruhů a Nikolaj mohl být rád, že nemusel měnit špitální postel za betonovou podlahu ve vymrzlé cele.
Hned po propuštění z lazaretu na podzim roku 1922 pomáhal s ostatními komsomolci na rozbouřené řece zachraňovat vory a skončil opět ve špitále. Byl uznán jako invalida, což doma zatajil, protože se to neslučovalo s jeho představou „kovaného komunisty“.
Znovu se přihlásil do armády, ale tam brzy poznali, že soudruh má „na kahánku“ a poslali ho domů.
V srpnu 1924 vstoupil do komunistické strany, léčil se v sanatoriu na Krymu, ale od prosince 1926 byl kvůli polyartritidě upoután na lůžko. Ještě ukončil dálkové studium na Sverdlovově komunistické univerzitě v Moskvě a v srpnu 1929 oslepl. Oficiální diagnóza zněla „rhizomelická forma ankylozující spondylitidy“, což mělo být jakési revmatické onemocnění. K tomu ještě onemocněl tyfem.
Jeho jediný dokončený román „Jak se kalila ocel“ se stal v zemích míru a socialismu bestsellerem. Bylo to dáno propagací komunistického systému, který knihu cpal povinně do všech knihoven a škol v zemích pod vládou srpu a kladiva.
První část románu dokončil v roce 1931 a poslal ji do časopisu Mladá garda. Kupodivu nějaký osvícený soudruh v redakci rukopis odmítnul s tím, že je to naprosto nerealistické. Jiného názoru byl soudruh z propagačního oddělení, který dokončený román prosadil do tisku. Úspěch to byl nevídaný. Každý pionýr chtěl být Pavkou Korčaginem.
Zcela nehybný a slepý Nikolaj Ostrovskij diktoval zapisovatelkám příběh Pavky, mladého komsomolce, který pracoval a bojoval za vítězství revoluce a všeho pracujícího lidu.
Autor: Кальницкий Михаил/commons.wikimedia.org/volné dílo
Pro několik generací mladých lidí v Sovětském svazu se stala kniha „evangeliem“, protože Pavka Korčagin byl „novým typem člověka“, hodný následování.
Bolševická propaganda čouhala z každé stránky jako sláma z bot ruských mužiků. Sedmdesát let žil sovětský občan v totalitním státě mnoho desítek let pozadu za zeměmi „imperialismu“ a přesto dál ohlupoval sebe i druhé podobnými literárními vzory.
Ale podle Ostrovského „není pevností, kterých by bolševici nedobyli.“ K vyvražďování těch, kteří nesouhlasili s jediným správným světovým názorem se vyjádřil tak, že „šetřit lidi můžeme teprve tehdy, až vybudujeme socialismus.“
Za svoji jedinou knihu propagující totalitní systém byl Ostrovskij režimem patřičně odměněn. Nejprve dostal velký byt se služebnictvem a ošetřovatelkami v centru Moskvy, později pro něj soudruzi postavili vilu v Soči.
Tam pracoval na své druhé knize „Zrozen bouří“. Z ní dokončil jen první díl. Týden poté 22. prosince 1936 Nikolaj Ostrovský zemřel.
„Celý svůj život, všechnu svou sílu jsem věnoval té nejlepší věci na světě – boji za osvobození lidstva“.
Co k tomu dodat?
Zdroje:
