Článek
Anexe Bosny a Hercegoviny z 5. října roku 1910 zbavila tyto země nadvlády Osmanské říše, ale vyvrcholila atentátem v Sarajevu
Hercegovina byla ve druhé polovině devatenáctého století pro většinu obyvatel českých zemí oblastí exotickou, něco jako ty, kterými se prodíral v Africe dr. Emil Holub. Geografická i kulturní neznalost ale skončila v sedmdesátých letech.
A jako národ muzikantů hned složil píseň o Hercegovině, lautr rovině. Ne že by tam nějaká rovina byla, spíš naopak. Možná to byla ironie, možná jen vhodné slovo pro jednoduchý rým.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Že byl Balkán horkou půdou a pořád je, ví i dnes každý fotbalový fanoušek. Tenkrát před sto padesáti lety byli zdrojem problémů Turci. A také neúroda. Té využily okolní národy k podněcování obyvatel proti osmanské vládě. Zvýšení daní a cen si nenechali Bosňáci líbit.
V červnu 1875 vypuklo protiturecké povstání nejprve v Hercegovině, poté se přidala Bosna, následovalo Bulharsko. Když se na podporu křesťanů postavilo i Rusko, Turci nevěděli, kam dřív skočit.
Turecko-ruský mír, který byl uzavřen, jen přilil olej do ohně, protože posílil pozici Ruska na Balkáně, což se přirozeně nelíbilo Rakousko-Uhersku.
Došlo tedy k revizi uzavřené dohody, když se v Berlíně sešli zástupci evropských velmocí a dohodli se na tom, že Bosna a Hercegovina budou i nadále součástí Osmanské říše (de iure), ale zároveň budou pod správou Rakousko-Uherska. Vlk se nažral a koza zůstala celá.
Přesto se Rakousko-Uhersko snažilo o obsazení Bosny a Hercegoviny a její armáda vstoupila do země 29. července 1878. Podle armádních velitelů to měla být procházka za doprovodu armádní kapely, tedy „Spaziergang mit einer Blasmusikkapelle.“
Zdroj: Србадија: илустрован лист за забаву и поуку/commons.wikimedia.org/volné dílo
Na odpor se postavili osmanští vojáci, stejně jako pravoslavná většina místního obyvatelstva, a místo trumpet zněly výstřely z pušek a děl.
Po bitvě u Maglaje bylo rakouské velitelství nuceno vyhlásit stanné právo. V této bitvě bojovali i čeští vojáci, kteří jméno města zkomolili na „maglajz“ a obohatili jím svoji mateřštinu. Podle významu termínu „maglajz“ se dá celkem přesně odhadnout, jak ona bitva probíhala. Musel to být pěkný „maglajz“, tedy nepořádek, zmatek, rvačka.
V srpnu padlo Sarajevo. Ze třinácti tisíc nasazených rakousko-uherských vojáků bylo 5 198 mrtvých, nezvěstných a zraněných. Poslední odpor obránců skončil 20.října 1878, kdy se vzdala poslední bašta odporu v hradu Velika Kladuša.
Od té chvíle už noha rakousko-uherského vojáka Bosnu a Hercegovinu neopustila. Zároveň ovšem spustila „Bosenskou krizi“, které skončila až koncem Velké války, dnes zvané 1. světová.
Autor neznámý/en.wikipedia.org/volné dílo
Anexe Bosny nebyla kladně přijata ani Srby, kteří si také dělali na území nárok, což mělo později nedozírné následky. Že byla anexe území činem jemně řečeno „neuváženým“, potvrdil později i lokální politolog Josef Švejk v rozhovoru s paní Milerovou: „My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát.“ Jenže pozdě bycha honit.
Berlínská smlouva a anexe Bosny a Hercegoviny byla pro Rakousko-Uhersko velkým vítězstvím. Dosud císař František Josef I. území ztrácel. Lombardii v roce 1859, Benátsko 1866, a tak konečně titul „rozmnožitel říše“ došel naplnění.
Jenže s novým územím se dostavily nové problémy. Podle „Cařihradské dohody“ z 21. dubna 1879 země dále zůstávaly pod svrchovaností Osmanské říše.
V říjnu 1881 byla vyhlášena všeobecná branná povinnost, na což místní obyvatelstvo reagovalo otevřeným povstáním. Armádě trvalo půl roku, než se podařilo povstání potlačit.
V roce 1908 vypukla v Osmanské říši „mladoturecká revoluce“ a hrozilo, že Turecko se bude snažit získat zpátky svá ztracená území a obnovit tak zaniklou slávu Osmanské říše.
Jako reakce na nebezpečnou situaci vyšel 5. října 1908 manifest Františka Josefa I., který povolil anexi Bosny a Hercegoviny. Tím skončila i „teoretická“ svrchovanost Osmanské říše, která byla potvrzená Berlínskou smlouvou před třiceti lety. Smlouvy jsou od toho, aby se porušovaly.
Bosna a Hercegovina se tím staly korunními zeměmi Habsbursko-lotrinského rodu.
Autor: Аноним/en.wikipedia.org/volné dílo
Srbové tak definitivně přišli o svůj plán připojit tato území k Srbsku. Nacionalistický kotel dosáhl bodu varu. Překypí za čtyři roky vraždou jednoho z mála politiků, který byl proti zabrání Bosny a Hercegoviny.
A Josef Švejk mohl vyřknout svá prorocká slova: „Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? … Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá.“
Autor: Uroš Predić/ en.wikipedia.org/volné dílo
Zdroje:
