Článek
Bylo jí sedmnáct a její život by mohl sloužit jako šablona, do které se hodily životy většiny mladých komunistů krvavého dvacátého století. Rodilá Francouzka žijící ve Španělsku byla určena jako tlumočnice na Lidovou olympiádu 1936. Byla to „truc olympiáda“, jako protest proti té Hitlerově v Berlíně.
Měla proběhnout v Barceloně od 19. do 26. července 1936. Jenže den před zahájením heslo „Nebe nad Španělskem je čisté“ odstartovalo tři roky trvající občanskou válku. Marině se život otočil o sto osmdesát stupňů. Z neznámé, mládím a bolševickými hesly obluzené komunistky, se stala jedna z ikon španělské války.
Autor: Carles Fargas i Bonell/commons.wikimedia.org/volné dílo
Hotel Colón na Plaça de Catalunya už neexistuje, ale před občanskou válkou patřil mezi nejlepší hotely v Barceloně. Jeho hosté byli Salvador Dalí, Federico García Lorca, Albert Einstein nebo Winston Churchill.
Několik dnů po obsazení hotelu pučisty 18. července 1936 byl objekt zabaven a stal se hlavním sídlem Sjednocené socialistické strany Katalánska. Tři roky „zdobily“ jeho fasádu obří portréty Lenina a Stalina.
Je logické, že po „převzetí“ hotelu do správy anarchistů a levicových sil včetně komunistů se klientela urychleně vypařila. Dorazil socialismus.
Jak mnohem později napsala Marina Ginestà: „Zavládla euforie. Usadili jsme se v Hotelu Colón, žili jsme si jako buržoazie a jedli vybraná jídla“.
Rudá lůza se dostala k moci a začala se podle toho chovat. Celé město se ocitlo pod její diktaturou. Bylo zakázáno oslovení „seňore“, kostely byly vyrabovány, mumie jeptišek vyházené na ulici, živé jeptišky byly znásilňovány a povražděny.
Autor neznámý/en.wikipedia.org/volné dílo
Přímý účastník George Orwel to ve své reportáži popsal takto: „Katalánsko ovládali anarchisté a revoluce byla v plném proudu… Poprvé jsem se ocitl ve městě, kde byla dělnická třída pevně v sedle … na každé zdi byly načmárané srp a kladivo, na každém obchodě a kavárně bylo napsáno, že byly kolektivizovány“.
Ginestá začala pracovat v tiskovém odboru socialistické strany Katalánska, která se zabydlila právě v hotelu Colón.
Němec Hans Gutmann, který si změnil jméno na Juan Guzmán, během občanské války fotografoval interbrigadisty. Na střeše hotelu pořídil 21. července 1936 zřejmě nejslavnější fotku španělské občanské války.
Usměvavá černovlasá dívka s karabinou přes rameno, odhodlaná změnit svět k lepšímu. Především ten svůj svět. Mládí znamená revoluci a revoluce je stále mladá. Stala se idolem levicově smýšlející generace, která obdivovala Stalina. Tato generace prosazovala diktaturu proletariátu a v seniorském věku, pokud se ho dožila, prošla katarzí a trpkým zklamáním po zjištění, že byla jen užitečným idiotem v rukou psychopatického Gruzínce, masového vraha Džugašviliho, který si nechal říkat Stalin.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Sedmnáctiletá Marina Ginestà držela na fotografii zbraň ve svém životě poprvé a naposledy. V armádní uniformě se předváděla s puškou na střeše hotelu Colón. Přestože ani jednou nevystřelila, naaranžovaný snímek se stal symbolem levicových bojovníků za lepší, tedy rudé zítřky.
Během války pracovala Marina jako překladatelka a pomáhala Michailovi Kolcovovi, korespondentovi sovětských novin Pravda. Kolcov byl hlavním sovětským zpravodajem v občanské válce. Stal se milencem mladé Mariny.
Jeho pravé jméno bylo Mojsej Hajmovič Fridjand, ale jak už to u bolševiků bývalo zvykem, přejmenoval se. V roce 1918 pracoval jako novinář a agent NKVD. Na pokyn NKVD se stal dopisovatelem ve Španělsku.
V roce 1937 byl povolán zpět do Moskvy, kde se dál věnoval novinařině. Jako milenec manželky šéfa NKVD Ježova byl chráněným a protěžovaným bolševikem. Po napsání článku, ve kterém se kriticky vyjadřoval ke Stalinovým čistkám, mu už ani Ježov nemohl pomoci.
Byl zatčen 14. prosince 1938, čtyři týdny poté, co Ježovová spáchala sebevraždu. Po dlouhém mučení byl Kolcov i jeho třetí manželka Maria Ostenová 2. února 1940 zastřeleni.
Dalším milencem Mariny byl jistý Ramón Mercader. Ten později v Mexiku zatnul cepín do hlavy Lva Trockého a během dvaceti let fešáckého kriminálu měl už Ramón od soudruhů z Moskvy přidělenou jinou milenku. Na milence prostě Marina neměla štěstí.
Jenže idylka revolucionářů a komunistů v Barceloně netrvala dlouho. Ideologické hádky přerostly v násilí a všichni se začali vraždit mezi sebou. Komunisti, anarchisti, socialisti, nacionalisti. Jako v tom starém vtipu o partyzánech a fašistech, kteří dobývali Vrátenskou dolinu. Až se Franko naštval a vypráskal je z Barcelony všechny.
Autor: Anefo/commons.wikimedia.org/volné dílo
Když válka končila a armáda generála Franka obsazovala republikánská území, byla Ginestá s menším zraněním odvezena do Francie. Po příchodu nacistů odjela do Dominikánské republiky a později do Venezuely. V roce 1949 se vrátila do Francie a jako stále mladá revolucionářka se provdala za belgického diplomata, představitele vykořisťovatelské třídy, proti které většinu života „bojovala“.
Závěr života prožila v Paříži, kde také v roce 2014 zemřela. Bylo jí 94 let.
Ona ikonická fotografie ležela zapomenutá mezi množstvím dokumentů ze španělské občanské války v archivu španělské tiskové agentury EFE. Byla objevena téměř sedmdesát let po jejím vzniku a okamžitě se stala symbolem nové generace mladých levicových blouznivců s oprášeným heslem „No pasaran“. Neprojdou. Kdo a kam nemá projít jaksi není dostatečně jasně formulováno.
Zdroje:
