Článek
V minulé části byl šéfem tajné sovětské policie Genrich Jagoda. Jeho nástupcem se stal Nikolaj Ježov.
Teror nebyl v Sovětském svazu chybou systému. Byl jeho podstatou. Tajná policie se stala hlavním nástrojem moci a její šéfové patřili k nejvlivnějším mužům v zemi. Rozhodovali o životě a smrti statisíců lidí – často jedním podpisem.
Tato série mapuje příběhy mužů, kteří stáli v čele Stalinova represivního aparátu. Genrich Jagoda, Nikolaj Ježov, Lavrentij Berija i jejich předchůdce Felix Dzeržinskij vytvořili mechanismus strachu, jenž proměnil stát ve vězení.
Jejich osudy mají společnou pointu: systém, který pomáhali budovat, se nakonec obrátil i proti nim. V Sovětském svazu totiž neexistovali bývalí kati. Jen další oběti.
Portrét Nikolaje Ježova. Šéf NKVD v letech největších čistek. Přezdívka „krvavý trpaslík“ vystihovala jeho pověst.
Malý muž, velký masakr. Jak Ježov rozpoutal největší jatka v dějinách SSSR
V Sovětském svazu nebylo nebezpečnější místo než křeslo šéfa tajné policie. Kdo ho obsadil, dostal do rukou životy milionů. A téměř jistou smrt.
Nikolaj Ježov byl nenápadný muž malého vzrůstu, tichý a zakřiknutý. O to víc se snažil dokazovat svou oddanost Stalinovi. V politice platilo jednoduché pravidlo: kdo projeví největší tvrdost, přežije. Aspoň na chvíli.
Ježov vystoupal vzhůru jako typický stranický aparátčík. Nebyl vzdělaný ani charismatický, ale byl ochotný dělat cokoli. V roce 1936 nahradil Genricha Jagodu v čele NKVD. Stalin chtěl rychlejší a brutálnější teror. A Ježov ho slíbil.
Éra krve
Krátce po nástupu vydal rozkazy, které změnily zemi v obří vězení. Rozjela se takzvaná „ježovština“ – období, kdy se zatýkalo podle kvót. Každý kraj musel dodat určitý počet „nepřátel lidu“. Kdo neměl skutečné viníky, vymýšlel je.
Stačilo udání, starý spor nebo špatný původ. Následovalo zatčení, výslech a rychlý rozsudek. Tisíce lidí byly denně posílány před popravčí čety nebo do pracovních táborů.
Ježov osobně podepisoval seznamy určené k likvidaci. Podle historiků šly za jeho éry na smrt stovky tisíc lidí. Mnozí z nich byli komunisté, kteří ještě nedávno stáli na tribunách vedle Stalina.
Originální fotografie Stalina prohlížejícího v doprovodu Ježova Volžsko-donský průplav… po jeho popravě zmizel i z této fotografie
Nepřátelé všude
Teror zasáhl armádu, státní aparát i samotnou tajnou policii. Ježov nechal zatýkat vlastní podřízené, aby ukázal, že je neúprosný. V Moskvě se šířila atmosféra paranoie. Každý se bál každého.
Večer zazvonit u dveří znamenalo konec. Lidé si nechávali oblečení u postele, aby byli připraveni na zatčení. Byla to doba, kdy Sovětský svaz žil ve strachu ze stínu.
Sám Ježov mezitím propadal alkoholu. Trpěl výbuchy vzteku, podezřívavostí a záchvaty paniky. Přesto dál zvyšoval tempo represí, aby dokázal svou oddanost Stalinovi.
Příliš horlivý
Jenže teror měl i politické následky. Země byla ochromená, úřady se rozpadaly, průmysl ztrácel pracovníky. Stalin začal mít pocit, že Ježov zašel příliš daleko.
Na podzim roku 1938 přišla změna. Do vedení NKVD nastoupil Lavrentij Berija. Ježov byl odsunut na bezvýznamnou funkci. Signál byl jasný – jeho čas skončil.
Krátce nato byl zatčen. Obvinění zněla stejně jako ta, která sám vynucoval na druhých: špionáž, spiknutí, sabotáž. Přiznal se ke všemu.
Budova Lubjanky v Moskvě. Centrum sovětského teroru. Zde byly podepisovány rozsudky smrti i vykonávány popravy.
Konec kata
V roce 1940 byl Nikolaj Ježov popraven. Zastřelen v podzemí Lubjanky, kde dříve rozhodoval o osudech jiných. Jeho jméno zmizelo z učebnic i fotografií. Ze Stalinova kata se stal „nepřítel lidu“.
Z éry ježovštiny zůstaly masové hroby a miliony zničených životů. Malý muž s velkým strachem rozpoutal jednu z největších vln státního násilí v dějinách Evropy.
V Sovětském svazu totiž platilo jediné: kdo slouží teroru, jednou se stane jeho obětí.
Zdroje
