Článek
Stalinův kat, který skončil před popravčí četou. Příběh šéfa tajné policie Jagody
Teror nebyl v Sovětském svazu chybou systému. Byl jeho podstatou. Tajná policie se stala hlavním nástrojem moci a její šéfové patřili k nejvlivnějším mužům v zemi. Rozhodovali o životě a smrti statisíců lidí – často jedním podpisem.
Tato série mapuje příběhy mužů, kteří stáli v čele Stalinova represivního aparátu. Genrich Jagoda, Nikolaj Ježov, Lavrentij Berija i jejich předchůdce Felix Dzeržinskij vytvořili mechanismus strachu, jenž proměnil stát ve vězení.
Jejich osudy mají společnou pointu: systém, který pomáhali budovat, se nakonec obrátil i proti nim. V Sovětském svazu totiž neexistovali bývalí kati. Jen další oběti.
Jagoda a jeho žena Ida Averbakh, v Moskvě 1922
V Sovětském svazu platilo jednoduché pravidlo: kdo ovládá strach, ovládá stát. Tajná policie byla oporou režimu a její šéfové patřili k nejmocnějším lidem v zemi. Jenže měli jednu zvláštní vlastnost – téměř všichni skončili stejně. Zastřeleni. Genrich Jagoda byl jedním z nich.
Narodil se do rodiny židovského řemeslníka a původně se vyučil v lékárnictví. Revoluce mu ale otevřela úplně jinou kariéru. V roce 1917 vstoupil k bolševikům a krátce nato našel své místo v nové tajné policii Čeka, kterou založil Felix Dzeržinskij. Organizace měla jediný úkol: likvidovat nepřátele režimu. Bez soudu. Bez milosti.
Jagoda nebyl fanatik. Byl úředník násilí. Uměl organizovat, plánovat a řídit aparát teroru jako dobře namazaný stroj. Díky loajalitě ke Stalinovi postupoval výš a výš. Ve 30. letech se stal šéfem NKVD – tedy mužem, který rozhodoval o zatýkání, výsleších i popravách.
Jagoda (uprostřed) na inspekci výstavby kanálu Moskva - Volha
Otec gulagu
Právě s Jagodou je spojen rozmach systému pracovních táborů – gulagu. Myšlenka využívat vězně jako otrockou pracovní sílu pocházela od Stalina, ale Jagoda ji převedl do praxe.
Tábory se změnily v obří staveniště. Vězni budovali kanály, silnice a doly v mrazu a hladu. Při stavbě Bělomořsko-baltského kanálu zahynuly desetitisíce lidí. Pracovali bez techniky, jen s lopatami a holýma rukama. Gulag se stal státem ve státě. A Jagoda jeho správcem.
Kolem šéfa tajné policie se navíc šířila pověst muže, který ovládá i „čistší“ způsoby zabíjení. Pod jeho dohledem vznikla tajná laboratoř na výrobu jedů. Podle některých historiků mohl být zapleten i do otravy slavného spisovatele Maxima Gorkého a jeho syna.
Jagoda v roce 1930
Velké čistky
Zlom přišel po vraždě stranického vůdce Sergeje Kirova v roce 1934. Stalin využil atentát jako záminku k rozsáhlým represím. Jagoda rozjel první vlnu politických procesů proti starým bolševickým špičkám.
Zinovjev, Kameněv a další bývalí Stalinovi spojenci se po brutálních výsleších přiznávali ke smyšleným spiknutím. Rozsudky byly předem jasné: poprava nebo gulag. Jenže Stalin chtěl víc. Teror se mu zdál pomalý.
V roce 1936 Jagodu odvolal a nahradil ho fanatickým Nikolajem Ježovem. Muž, který vybudoval mechanismus strachu, se rázem ocitl na okraji moci.
Konec kata
Brzy následovalo zatčení. Jagoda byl obviněn ze spiknutí, sabotáží a dokonce ze spoluúčasti na vraždě Kirova. Ironie byla dokonalá – přiznání, která dříve vynucoval na druhých, teď podepisoval sám.
Na rozdíl od některých jiných obžalovaných se ke všemu doznal. Rozsudek byl nevyhnutelný. V březnu 1938 byl odsouzen k smrti a zastřelen v podzemí Lubjanky – budovy, odkud ještě nedávno řídil popravy.
Systém, který pomáhal vybudovat, ho bez váhání semlel. V Sovětském svazu totiž neexistovali bývalí kati. Jen budoucí oběti.
Zdroje:
