Článek
Moskvu opouštěli jako první s nakradeným majetkem členové Nejvyššího sovětu a vysocí důstojníci Rudé armády
Je podzim roku 1941 a vojska nacistického Německa jsou osmdesát kilometrů od Moskvy. 3. října zahájily čtyři tankové sbory skupiny „Mitte“ útok na Moskvu.
Z Generálního štábu Rudé armády 8. října odešel telegram. „Není nikdo a nic, s kým by se Moskva dala bránit. Opakuji: není nikdo a nic.“ Na propagandistické bláboly v novinách a různých vyhláškách už nikdo nereagoval. Od 16. října byly uzavřeny všechny vchody do metra, stanice odpojeny od proudu a zaminovány.
18. října 1941 nacistická armáda překonala Možajskou obrannou linii. Když přišla zpráva, že Možajsk, vzdálený od Moskvy 105 kilometrů, padl, důstojníci umístění v Kremlu nasedli do služebních vozů nacpaných vybavením a starožitnostmi a s rodinami odjeli směr východ.
Davy Moskvanů směřují na vlakové nádraží
Stalin lhal a ve svém projevu ubezpečoval obyvatelstvo, které zachvátila panika, že „naše letectvo kvalitou předčí německé letectvo a naši slavní letci si vydobyli slávu statečných bojovníků. Naše tanky kvalitou předčí německé tanky a naši slavní tankisté a dělostřelci nejednou zahnali na útěk proslavená německá vojska s jejich velkým počtem tanků“.
V Moskvě vypukla kolektivní panika a objevily se řeči, které by ještě před měsícem nikdo nevyslovil. „NKVD prý bylo zrušeno, Stalin zatčen a uvězněn. Na Rudé náměstí seskakují němečtí parašutisté“.
16. října 1941 Stalin nařídil evakuaci Moskvy. Utíkali všichni. Nejrychleji a jako první mizela bolševická věrchuška. Lidé zahazovali své stranické a jiné legitimace. Věrchuška měla k dispozici státní a stranická auta. Samozřejmě utíkali i obyčejní Moskvané. Bez aut, pěšky s kufry nebo s vozíkem, na kterém měli děti, staré rodiče a pár drobností.
U popelnic se vršily hromady knih v červené vazbě. Nesmrtelná díla vůdců proletariátu. Už nikomu nestála za to, aby je zapálil. Studentka Prochorovová si do deníčku zapsala: „Všechna smetiště byla červená od vyhozených stranických legitimací.“
Odpoledne 16. října padal sníh a byla zima. Začalo rabování opuštěných obchodů. Po ulicích běhali lidé ověšení věnci klobás, s rolemi látek na ramenou, s žehličkami. Milovníci sladkého se ládovali zbytky sladkostí v opuštěných cukrárnách, ale největší tlačenice byla v obchodech s alkoholem. Tam se Moskvané řezali hlava nehlava. Mnozí úspěšně rabující byli často přepadeni těmi, kteří si dosud nic nenakradli. Největší rvačky se samozřejmě odehrávaly před obchody s alkoholem, takže byl lup často zničen a vodka tekla po ulici.
Většina utíkala pěšky jen s tím nejnutnějším
Chaotický úprk na vlakové nádraží znamenal okamžité ucpání všech vlaků. Nekonečné davy lidí pomalu postupovaly ucpanými ulicemi ke Kazaňskému nádraží. Lidé po sobě šlapali, rodiče ztráceli děti a starší členy rodiny a stávalo se, že se pak s nimi už nikdy neshledali. Výpadovky na východ byly ucpané. Ti, kteří neměli ani trakař, vlekli pytle a kufry, které často odhazovali, protože už dál nemohli. Jakékoliv vozítko mělo cenu zlata.
Automobily a dodávky se soudruhy papaláši si krokem razily cestu davem. Mezi nimi i známí umělci a všichni ti, kteří byli podle Orwela „rovnější z rovných“. Mnohým představitelům dělníků a rolníků byla osobní auta malá, a tak své cennosti včetně nábytku nechali naložit do hasičských vozů a velkých sanitek. Davy se dokonce prodíraly i pohřební vozy, nacpané až po střechu luxusním zbožím. Černí havrani tak přišli o práci.
Je celkem logické, že pěším uprchlíkům se nelíbila přehlídka bolševické smetánky a začali reptat. Když zjistili, že v tom zmatku mohou nadávat na věrchušku a nic se jim nestane, přitvrdili. Odvážlivci přešli od planého lamentování k činům. Vrhli se na auta a bývalé papaláše vyházeli ven. Poté sami usedli do aut a krokem pokračovali směrem na východ. Jenže po pár desítkách metrů je dav logicky považoval za boháče, vyhodil je z aut, ten nejrychlejší usedl za volant a situace opakovala. Nikdo těm rudým pijavicím nevěřil, když křičeli, že jsou obyčejní dělníci. Jak by se slévač nebo pekař dostali k takovému majetku. Za volanty se střídala nedobrovolně chudina a papaláši.
Bohatí soudruzi a spisovatelé ujížděli v autech
Na úprku v luxusním americkém bouráku byl i spisovatel, oslavovatel sovětského stylu života a laureát mnoha cen, soudruh Arkadij Pervencev.
Lidé ho vytáhli z limuzíny a když ho kdosi z davu poznal, dostal ještě pořádnou nakládačku. Pak mu sebrali šaty i auto a laureátovi zůstali jen podvlíkačky.
Dalším miláčkem sovětského lidu byl poslanec Nejvyššího sovětu a básník Vasilij Lebeděv-Kumač. Byl také na útěku. Po válce na něj jeho kolega alkoholik Alexandr Fadějev napráskal, že „přivezl na nádraží dva automobily s věcmi, po dva dny se je marně snažil naložit do některého z vlaků a psychicky se zhroutil.“
Vasilij Lebeděv-Kumač byl tvůrcem nejoblíbenější písně sovětů „Široká je moje rodná země“ a písně, se kterou Rudá armáda hnala Němce Svjaščennaja vojna, plná slov o hrdinství a statečnosti Rudoarmějců. Jeho verš „Žije se lépe, žije se veseleji“ mu zřejmě příliš nemohl, když stál v podvlíkačkách mezi davem rozzuřených Moskvanů.
Po válce zjistili kulturní šťouralové, že jeho hit Svjaščennaja vojna není jeho. Ukradl ho a lehce pozměnil. Autorem textu i hudby byl učitel gymnázia města Rybinska Alexandr Adolfovič Bode v roce 1916. Píseň měla utužit morálku carské armády.
11. listopadu 1941 bylo všem spisovatelům oznámeno, že se mají zapojit do posílení morálky sovětských vojáků a něco v tomto duchu napsat. Předseda Svazu sovětských spisovatelů Alexander Fadějev dostal tento dopis: „Armáda potřebuje sborník studií a povídek věnovaný Velké vlastenecké válce. Trvá již pátý měsíc a nikdo se tím ještě ani nezačal zabývat. Žádám Vás o výběr skupiny spisovatelů a básníků, kteří by do měsíce sestavili sborník uměleckých děl a průběžně se tomuto tématu věnovali.“
Jenže soudruh Fadějev pod tlakem situace už v září 1941 nepřišel do redakce a týden se skrýval opilý na neznámém místě.
Prostě nic se nedařilo. Propagandistické texty o statečnosti a hrdinství působily jako parodie na skutečnou situaci. Byla to zásluha statečných vojáků, kteří měli bránit Moskvu až dokonce, když papaláši a jejich podržtašky zdrhali daleko od Moskvy. Vojáci zastavili Němce osmdesát kilometrů před městem a situace se obrátila. Rudá armáda hnala německé hordy na západ. Soudruzi se z bezpečného útočiště vrátili, až když bylo jisté, že Němec je daleko. Potřebovali si přece vydobýt uznání a medaile za statečnou obranu Moskvy.
Zdroje:
