Článek
V nejranějším období křesťanství vznikaly malé, koncentrované komunity věřících, které očekávaly brzký druhý příchod Ježíše Krista. Modlitby, půst a askeze byly jejich hlavními činnostmi. Výsměch a ostrakizace chudých, za lepším postavením a kariérou se nehrnoucích lidí z křesťanských komunit z nich dělala lid druhé kategorie. Někteří volili samotu a rozjímání, jiní vstupovali do manželství a zakládali rodiny.
Křesťanské skupiny se vyznačovaly misijní činností a snahou o nový životní styl, který byl v přímém kontrastu s tehdejším pohanským prostředím. Během postupného nárůstu křesťanů v Římské říši začalo docházet k vyhroceným střetům se státní mocí. Křesťané odmítali obětovat cizím bohům, modlám, slavit svátky zbožštělých císařů, účastnit se divokých slavností a dalších podobných aktivit. Což logicky vedlo k pokusům ze strany říše o jejich kontrolu, dohled a násilí, kterým je chtěli přinutit k poslušnosti vůči císaři a říši. Nátlak vrcholil v několika vlnách brutálních perzekucí a pronásledování křesťanů vyvrcholilo na konci 3. století za vlády Diokleciána.
Pronásledování křesťanů
Jenže noc před bitvou u Milvijského mostu 28. října 312 mezi císaři Konstantinem I. a Maxentinem měl Konstantin vidění kříže s nápisem „In hoc signo vinces“. V tomto znamení zvítězíš. Tak se poprvé ocitlo znamení kříže na štítech, oděvech a zbraních vojáků. Po vítězné bitvě Konstantin I. usoudil, že kříž a náboženství dosud pronásledovaných křesťanů má budoucnost. Z pohana se stal křesťan a z pronásledované skupiny lidí se stali právoplatní a časem i protěžovaní členové říše. Křesťanství se stalo státním náboženstvím a ideologií.
Milánským ediktem v roce 313 se radikálně změnila náboženská politika říše ve prospěch dosud pronásledovaných křesťanů. Začala výstavba paláců a chrámů, rozdělovaly se tituly a prebendy, zlato se hrnulo. Kříž zvítězil v potocích krve a církevní hodnostáři, na rozdíl od Ježíše, který se narodil ve chlévě, začali přebývat v luxusu. Poté, co se noví rychlokvašení křesťané pevně usadili v oblastech na východě i na západě (Konstantinopol a Řím) vznikla tak zvaná Constitutum Constantini, tedy Konstantinova nadace. V této listině vyhotovené Konstantinem I. předával císař území Říma, západní Itálie a celou západořímskou říši papeži Silvestru I. a jeho dalším následovníkům. Tím byla legalizovaná světská moc papežů. Syn člověka neměl kde by hlavu složil, ale jeho následovníci už měli své území, ze kterého se později stal církevní stát.
Konstantinovo vidění, J. Punel
Teprve mnohem později se ukázalo, že celá listina byla padělek. Podvrh. Falzum. Byla sepsána na konci 8. století, aby historicky dokázala nárok na italské území.
Po zániku západořímské říše roku 476 Řím stále patřil k římskému impériu. V 6. století císař Justinián dobyl značnou část Itálie zpět a poloostrov se alespoň vrátil pod vládu Konstantinopole. Východořímskou, tedy byzantskou moc v Itálii reprezentoval exarcha sídlící v Ravenně. Roku 568 vpadli do Itálie Langobardi a postupně ovládli velkou část severu i některé oblasti na jihu. Byzantské državy se rozpadly na izolovaná území a spojení mezi Konstantinopolí a Římem bylo stále obtížnější. Papež přitom nebyl pouze náboženskou autoritou a římská církev, která už vlastnila obrovské majetky, rozhodovala jako politická síla. Papežové vyjednávali s nepřáteli, organizovali zásobování a stále více vystupovali jako političtí představitelé Říma. Přitom byli stejně jako město Řím formálně stále součástí Byzantské říše.
Pietro Perugino: Kristus předává Petrovi klíče od brány nebeské.
Vztahy mezi Konstantinopolí a Římem nebyly dobré. Příčin byla celá řada. Geografická vzdálenost, odlišné politické zájmy i náboženské konflikty. Významnou roli sehrál v 8. století spor o ikonoklasmus, učení namířené proti uctívání náboženských obrazů. V roce 751 dobyl Ravenu langobardský král Aistulf a tím padlo sídlo byzantské moci v Itálii. Řím i papež se ocitli v přímém ohrožení, a protože jim východní byzantské državy nemohly pomoci, obrátil se papež do zaalpských oblastí.
Ve Francké říši, v níž formálně stále vládli Merovejci, byli faktickými vládci Karlovci. Jejich dynastie potřebovala svoji moc legitimizovat a žádost papeže o pomoc přišla vhod. Papež Zachariáš tedy podpořil roku 751 Pipina v nároku na francký trůn, za což říše nabídla vojenskou pomoc. Za tři roky v Saint-Denis papež pomazal Pipina posvátným olejem a potvrdil legitimitu jeho rodu. Vznikl tak svazek, který měl později tvořit jednu z hlavních os středověké evropské politiky. Spojenectví papežské a franské, později císařské moci.
Vojenská pomoc nového papežova spojence se ukázala jako správná volba a v roce 756 armáda Franků dobyla území obsazené Langobardy. Jenže je nevrátila původnímu majiteli, tedy Byzantské říši, ale předala papeži. Území, které takto papež získal, se týkalo téměř celé střední Itálie. Tato událost byla historiky nazvána Pipinovou donací a rok 756 se považuje za rok, kdy vznikl papežský stát. Papež, tedy římský biskup se stal kromě duchovního i pozemským vládcem. Spravoval města, vybíral příjmy, vedl diplomacii a musel chránit své hranice.
Korunovace Karla Velikého na císaře papežem Lvem III.
Se zbytky Langobardů na Apeninském poloostrově se vypořádala vojska Pipinova syna Karla Velikého a na oplátku byl Karel o Vánocích roku 800 v bazilice svatého Petra papežem Lvem III. korunován císařem. Což mělo, mimo jiné, za následek tisícileté napětí, často ústící ve války mezi církevní a světskou mocí. Kdo stojí výš? Císař, který má chránit církev, nebo papež, který císaři propůjčuje posvátnou legitimitu?
Papežský stát nebyl od počátku jednotným státním útvarem v moderním smyslu. Papežská kontrola nad jednotlivými městy a oblastmi byla často slabá a místní aristokracie si uchovávala značnou samostatnost. Přesto se vytvořil princip, který přežil celé epochy. Papež mohl být současně duchovní autoritou i územním panovníkem. Papežská území se během staletí rozšiřovala, zmenšovala, rozpadala a znovu sjednocovala. Ve vrcholném a pozdním středověku i raném novověku tvořil papežský stát významnou část střední Itálie a jeho existence výrazně ovlivňovala politiku celého poloostrova. Definitivní konec přišel až v 19. století během sjednocování Itálie. Roku 1870 italská vojska obsadila Řím a více než tisíciletá historie papežského státu skončila.
Stvoření Adama na stropě Sixtinské kaple
Zdroje:
ŘÍČAN, Rudolf a MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. První souborné vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973
