Článek
František Palacký psal celý život, kromě novinových a politických článků, jen jednu knihu. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
Kdysi dávno byl mým spolužákem a kamarádem na střední škole Zdeněk Palacký. Pocházel z Valašska a v obličeji byl přesnou kopií Františka Palackého, Otce národa. Říkal, že je z linie pocházející od Františkova bratra.
František Palacký byl pedant. Hlavně sám na sebe. Každý den měl do minuty naplánovaný. Obsedantně-kompulzivní porucha způsobovala, že pořádek a přesnost byly na prvním místě. Zuřil, když šly špatně hodiny a návštěva, která se o minutu zdržela, měla velký problém. Vychován byl v německy mluvícím prostředí, a přesto snil o tom, že napíše české dějiny.
Nejprve to byla německá škola v dnešním Kuníně, poté latinská škola v Trenčíně. Tam byl jeho učitelem otec Ludovíta Štúra. Palackého otec už viděl svého syna jako vzdělaného evangelického kněze, ale František byl jiného názoru. Táhlo ho to ke šlechtickým rodinám. Navíc se v Prešpurku zamiloval do uherské šlechtičny Niny Zerdahelyové. Jako vychovatel šlechtických synků se dostal do Vídně a tím k dalším možnostem studia. Studoval filosofii i estetiku, velmi se věnoval cizím jazykům, takže jich za svůj život zvládl jedenáct. To všechno při práci.
Otec národa
Rozhodnutí věnovat se českým dějinám se stalo hlavní náplní jeho života. O pomoc požádal Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna, kteří ho nasměrovali do Prahy a zajistili mu práci na rodokmenech. Samozřejmě u šlechty.
V Praze se Palacký začal dvořit Terezii Měchurové. Nevybral si špatně. Její otec Johann Miechura byl význačným advokátem a statkářem. Vzal si za ženu šlechtičnu Aloisii Wittich von Streitfeld, Sňatkem se dostal k obrovskému majetku, který během života úspěšně rozmnožoval. František Palacký svého budoucího tchána úspěšně kopíroval. Terezie Měchurová byla výtečná partie, pokud šlo o majetek. Horší to bylo s jejím zdravím. Trpěla vrozenou srdeční vadou a „psychickou labilitou“. Když se Palackého známí dozvěděli o jeho svatbě s bohatou nevěstou, samozřejmě záviděli a za rohem pomlouvali peněz lačného Františka. Že o svoji ženu celý život pečoval a vykonával část domácích prací, to už neviděli.
S tchánem měl Palacký vcelku komplikovaný vztah. Měchura byl rád, že jeho nemocná dcera má tak vzdělaného a pečujícího manžela. U Měchurů se mluvilo i myslelo německy. A právě odlišné politické názory mezi tchánem a zetěm byly problémem. Měchura jako majitel panství byl proti zrušení poddanství a s nějakým společenským vývojem rozhodně nesouhlasil. Jeho zeť sepisoval Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě a jeho žena mluvila a vedla s ním korespondenci v němčině. Špatnou češtinu používala jen v kontaktu s českým služebnictvem.
Svoji knihu vydal Palacký poprvé německy v roce 1836. Teprve až se v padesátých letech 19. století začalo „vlastenčit“, vydal její část česky. Snažil se dát upozaděnému národu dějiny, což se mu podařilo. Že jsou v knize příběhy, které pozdější doba vyvrátila jako fámy mu nevadilo. Splnil si svůj sen a vytvořil historický rámec českých dějin, ze kterého vycházíme dodnes.
Snaha prosadit, aby země Koruny české získaly autonomii a aby čeština byla rovnoprávná němčině, neměla šanci na úspěch. Předběhla dobu o mnoho let.
Terezie Měchurová jako nevěsta
Manželé Palačtí měli dvě děti. Syna Jana a dceru Marii. Jejich rodiny nešly ve stopách Františka Palackého. Odklon od češství k němectví považovaly za samozřejmost. Palackého vnučka Marie Červinková-Riegrová se poněmčila. Rodina syna Jana se stala také německou. Palacký starší proto za synem a jeho rodinou téměř nejezdil.
Nemocný František Palacký zemřel na zápal plic a vyčerpání organismu ve čtvrtek 25. května 1876 ve věku sedmdesáti sedmi let.
To ovšem zdaleka nebyl konec Otce národa, jak mu někteří říkali už za života. Národ už zažil mnohé slavné pohřby vlastenců, jako byl Josef Jungmann, Karel Havlíček, Josef Kajetán Tyl nebo Božena Němcová. Ale pohřeb historika a politika Františka Palackého předčil všechna očekávání. Jakmile se roznesla zpráva, že Otec národa zemřel, pražská městská rada přerušila své zasedání a rozhodla se uhradit veškeré náklady spojené s pohřbem. A tady začíná druhý život Otce národa.
Druhý den sejmul Josef Václav Myslbek Palackého posmrtnou masku a otisk pravé ruky. 28. května bylo tělo nabalzamováno a přeneseno do zasedací síně Staroměstské radnice, kde bylo vystaveno na černém katafalku. Další dva dny 29. a 30. května se Palackému mohla poklonit veřejnost. Jen první den přišlo 40 000 lidí. Při té příležitosti spolek Svatobor požádal císaře o peníze na vybudování Jungmannova pomníku. České národní obrození zahájil Jungmann a Palacký ho dokončil. Je tedy jasné, že i císař by se měl zapojit, nejlépe finančně.
Profesor Václav Steffal otevřel Palackého lebku a vyndal mozek. Oznámení o jeho stavu bylo takové: „Lebka jest nadobyčejně krásně tvořena, mozku mnoho a týž také velmi pěkný.“ To dá rozum, že mozek Otce národa nebude malý a hnusný. Svoji pozemskou pouť skončil Palackého mozek v lihu v Muzeu Království českého, v dnešním Národním muzeu.
Samotný pohřeb Františka Palackého byl obrovskou pražskou manifestací. Průvod za pohřebním vozem s rakví doprovázely stovky lidí s věnci, různé spolky měly i své vlastní kapely, samozřejmě členové rodiny a pražský arcibiskup Bedřich ze Schwarzenbergu. Desítky tisíc lidí se tlačily na chodnících, aby viděly tu slávu. Od průvodu se oddělilo asi dvě stě kočárů, které zamířily do Lobkovic, kde Otec národa vlastnil zámek. Jeho ostatky byly uloženy u hřbitovního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Při uložení ostatků do hrobu se rozpoutala davová psychóza. Lidé se vrhli na množství smutečních věnců a rvali se o vlaječky, stuhy i květiny.
Hrob Františka Palackého a jeho ženy v Lobkovicích, u kostela Nanebevzetí Panny Marie
Nad hrobem se vlastenci zavazovali přísahou, že budou pokračovat v díle nebožtíka a pilně pracovat ve prospěch národa. Kromě Palackého vnučky Marie Červinkové-Riegrové bylo Palackého potomstvo zcela poněmčelé.
„I řekla jsem jim“, zapsala si vnučka, „že z nich budou Němkyně a že budou dělat hanbu svému dědovi. Aby mi slíbily, že zůstanou Češkami, před duchem dědečkovým. Sestřenice odpověděly vyhýbavě. Češkami se nestaly“. Část potomků Otce národa dodnes žije v Rakousku a česky nedají dohromady ani holou větu.
Tělo Františka Palackého si přisvojil národ. Z jeho mozku v lihu se stala národní relikvie. Vlna obrozenectví skončila a při rekonstrukci Národního muzea v roce 2015 byla vypsána anketa, kam by si přál národ uložit Palackého mozek. Aktivita vítaná, jenom se zapomněli zeptat jeho potomků.
Václav Macháček-Rieger, praprapravnuk Palackého se vyjádřil jasně: „Udělat z mozku národní symbol je bizarní. Byla to umělá relikvie, která vznikla kvůli přehnanému nadšení a ztrátě soudnosti“.
Bylo to trapné, jako by se hlasovalo v anketě o Zlatého slavíka. Veřejnost rozhodla, jenom rodiny se opět národní instituce zapomněla zeptat. Nádoba s mozkem byla uložena do speciální skříňky a umístěna na nočním stolku vedle postele, na které velikán zemřel. Nachází se v Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v Palackého ulici v Praze v bytě, který František Palacký obýval.
Zdroje:
