Desátý den Camina se dostavila únava. Více než třicet kilometrů jsem cítil v celém těle

La Roda - San Clemente (31 km)

Pořád rovina v nadmořské výšce kolem 700 metrů, vítr a slunce. Po čtyřech hodinách jsem došel do vesnice Minaya. Vesnice je pojmenovaná podle Alvara Fáñeze de Minaya, přítele a bratrance El Cida. Původně bojoval Álvar Fáñez jako námezdní rytíř proti severním královstvím Galicii a Leonu. Jakmile byla možnost získat půdu a nevolníky na jihu na územích ovládaných muslimy, přesunul tam svoji armádu a bojoval v Murcii a v Toledu. Padl v bitvě v roce 1114, patnáct let po El Cidovi. Ne v bojích s muslimy, ale při potlačení povstání v Segovii.

Po hodinovém odpočinku a obligátní snídani spojené s obědem, kterou tvořila bageta, nejlevnější čokoláda, kousek sýra a mléko, se ještě zastavím v kostele sv. Jakuba. Po hodině chůze přicházím do další vesnice Casas de los Pinos. Malá káva v baru, deci bílého vína dostávám jako poutník zdarma. Vítr zesílil, vzduchem víří množství prachu a teplota klesla na 15 stupňů. Za dvě hodiny dojdu do cíle. San Clemente.

Jdu dál, vítr sílí, do cíle dnešní etapy to jsou zhruba dvě hodiny. Když byla vesnice nadohled, krátké záblesky kdesi v mozku mě vracely do dětství a mé rodné vesnice. Navíc se mi poněkolikáté vracel včerejší sen v kostele. Těsně před vstupem do San Clemente mě napadlo, jak snadno se člověk ocitne na tomto světě. Vlastně je jenom jeden způsob, jak přijít na svět, ale jak těžce a různými způsoby se z tohoto světa odchází. Je tisíce způsobů, jak umírat, ale jenom jeden, jak být zrozen. Když se objeví takové myšlenky, znamená to, že tělo i psychika už všeho mají dost.

Ubytovna v San Clemente je nová, v hezkém starém domě s příjemným chládkem. Ale ještě se nemohu svalit na kavalec. Musím si vyprat a někde rozvěsit mokré prádlo. Poté vysprchovaný v posledním čistém tričku jdu nakoupit do obchodu. Sýr, kousek levného salámu, nějaké ovoce. A půlhodinové odpočinutí v baru u kávy a deci červeného vína.

Dnešních více než třicet kilometrů jsem cítil v celém těle. Obličej mě pálil od slunce a větru a hubená barmanka vyššího věku se na mě usmála. Řekla jen „Camino?“, na což jsem apaticky odpověděl „si, si“ a trpně pokýval hlavou. Pak už si mě nikdo nevšímal.