Článek
Po smrti knížete Václava vládl jeho bratr Boleslav. Pokud šlo ve Staré Boleslavi o připravený převrat, zdálo by se, že celá záležitost byla vyřešená. Vítěz získal trůn a poražený měl zmizet z dějin. Jenže Václav nezmizel. A to byl první zázrak, který budoucí světec vykonal.
Jeho tělo bylo nejprve pohřbeno ve Staré Boleslavi a později přeneseno do Prahy, do chrámu svatého Víta. Přesný rok není úplně jistý, tradičně se uvažuje o době několik let po vraždě. A právě translace, tedy přenesení ostatků, je prvním důležitým krokem. Ve středověku nebylo přemístění těla budoucího světce pouhou změnou hrobu. Translace měla náboženský význam a mohla představovat zásadní krok při uznání kultu.
Jenže vládl Boleslav I., muž, jehož lidé, pokud to nebyl samotný Boleslav, Václava zabili. Zní to dost absurdně, aby vrah ze své oběti vytvářel světce. Pokud chtěl Boleslav vymazat svého bratra z dějin, proč dovolil, aby se jeho ostatky ocitly na nejvýznamnějším přemyslovském hradišti?
Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály
Boleslav mohl zpytovat svědomí a litoval toho, co se stalo. Pokud Václavova smrt nebyla plánovaná jako vražda, přenesení ostatků mohlo být aktem pokání.
Ale může být i jiné vysvětlení se silně politickým podtextem. Kult mohl být pro Přemyslovce výhodný. Václav jako živý kníže mohl být Boleslavovým konkurentem. Václav jako mrtvý světec byl naopak mimořádným rodovým majetkem. Přemyslovci by tak získali něco, co se nedalo dobýt mečem. Světce v přímé rodové linii.
Jedním z nejdůležitějších svědků počínající svatosti je „První staroslověnská legenda o svatém Václavu“. Její původní text se nedochoval. Je tedy známá z pozdějších opisů, ale bývá řazena k nejstarší vrstvě václavské tradice. A její Václav je dost zajímavý. Kníže je zbožný, chodí do kostela, stará se o duchovenstvo a odpovídá představě dobrého křesťanského vládce.
Sv. Václav s kněžnou Emmou a Kristem na iluminaci Gumpoldovy legendy
Zároveň je však pořád knížetem. Není to ještě éterická postava, která by se náhodou ocitla na trůně. Při konfliktu s Boleslavem se dokáže fyzicky bránit. Svého útočníka dokonce přemůže. To je dost důležitá informace. Kníže Václav v tomto textu připomíná typ ranně středověkého panovníka se vším všudy.
Ve druhé polovině 10. století se začíná Václavův obraz rozvíjet. Latinskou legendu známou podle počátečních slov „Crescente fide christiana“ sepsal kolem roku 980 mantovský biskup Gumpold na podnět císaře Oty II. A tady se rodí zcela jiný Václav. Už není jen lokální vzpomínka o jakési vraždě, kterých bylo v Evropě té doby nespočet.
Václav vstupuje do mezinárodního světa latinského křesťanství. Gumpold jej líčí především jako Božího světce. Historická osobnost ustupuje literárnímu typu. Kníže se postupně mění v mučedníka podle pravidel žánru, kterému dnes říkáme hagiografie. A objevuje se další otázka. Co vlastně legenda chtěla? Rozhodně nechtěla historický popis a záznam z Václavova života. Neměla rekonstruovat události „tak, jak se staly“. Měla dokazovat svatost.
Středověký legendista měl k dispozici určitý repertoár. Budoucí světec projevuje mimořádnou zbožnost už od mládí. Modlí se, pomáhá chudým, staví kostely. Je milosrdný, odpouští nepřátelům, a dokonce předvídá i vlastní smrt.
Vyobrazení konfliktu mezi sv. Václavem a kouřimským knížetem. Nahoře Václav uprostřed svého vojska, dole zlický kníže Radslav
Po smrti přichází další důkazní materiál. Zázračná uzdravení, nevysvětlitelné události u jeho hrobu. Dnes legenda vzbuzuje určité pochybnosti, pokud jde o věrohodnost. Pro středověkého autora však představovaly přesný opak. To všechno byly důkazy, kterými Bůh potvrdil světcovu výjimečnost.
A tak začal skutečný Václav pomalu mizet. Ne proto, že by si někdo jednoho dne sedl a rozhodl se lhát. Ale proto, že každá další generace vyprávěla jeho život způsobem, který odpovídal tomu, co už o světci „věděla“.
Zvláštní místo mezi svědky má takzvaná Kristiánova legenda. Její datování vyvolalo jeden z nejslavnějších sporů českého dějepisectví. Pokud skutečně pochází z konce 10. století, jak zastávala významná část moderního bádání, stojíme před textem vzniklým ještě v přemyslovském prostředí poměrně blízkém událostem.
Kristián už ale nesepisuje pouze Václavův život. Vytváří velký příběh. Do jednoho celku propojuje Velkou Moravu, Cyrila a Metoděje, Bořivojův křest, Ludmilu a Václava. Nejde jen o jednoho zavražděného knížete. Vznikají posvátné dějiny české dynastie. Přemyslovci už nejsou pouze rodem, který silou ovládl střední Čechy, ale jejich vláda získává křesťanský příběh.
Svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Na štítu je zobrazena orlice jako erb dynastie Přemyslovců.
Přemyslovci 10. století potřebovali legitimizovat svou moc. Dobývali území, podrobovali soupeře, vybírali dávky a budovali síť hradišť. To byla jedna stránka vlády. Druhá byla symbolická. Dynastie, která měla vlastního světce, získávala mimořádnou prestiž. A Václav byl pro tuto roli téměř dokonalý.
Byl Přemyslovec, kníže, křesťan a zemřel mučednickou smrtí. Ale hlavně byl bezpečně mrtvý a nemohl si dělat nárok na trůn, ale mohl posilovat nárok svých příbuzných.
Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Václavova politická kariéra smrtí neskončila. Naopak. Postupně se rozvinula představa, že skutečným a věčným vládcem české země je právě svatý Václav a pozemští panovníci vládnou jakoby pod jeho ochranou.
Václav se objevoval na mincích, pečetích a praporech. Jeho kopí, přilba a další předměty získávaly charakter relikvií. Později se jeho lebka stala součástí korunovačního rituálu a koruna českých králů byla chápána jako koruna svatého Václava. Muž, který možná vládl jen několik let, symbolicky vládl další tisíciletí.
Kdo tedy vytvořil svatého Václava? Boleslav pomohl vytvořit podmínky pro kult a za jeho vlády došlo k přenesení Václavových ostatků do Prahy. Bez duchovních, liturgie, svátku, hrobu a legend by zase kult nemohl získat podobu, kterou známe. Přemyslovci pochopili, že svatý kníže může být mocným argumentem pro legitimitu celé dynastie.
Nebyl to předem připravený plán „vyrobit“ si svého svatého. Vznikal postupně. Nejdříve existoval mrtvý kníže a vzpomínka na násilnou smrt. Potom hrob, přenesení ostatků, první legenda, liturgie a politická potřeba dynastie.
Každá generace něco přidala a něco odstranila. Pod vrstvami světce proto stále leží člověk, kterého už téměř nedokážeme zahlédnout. Možná byl hluboce zbožný, možná byl schopný válečník, pragmatický politik nebo všechno dohromady. Máme svatého Václava, patrona české země. Ale před ním musel existovat Václav. Ne svatý, ne patro, pouhý kníže. A právě po něm historikové pátrají dodnes.
Zdroje:
Dušan Třeštík Počátky Přemyslovců, NLN, 1997
Třeštík a kol. Králové a knížata zemí Koruny české. Praha : Rybka, 2001
Vratislav Vaníček, Svatý Václav: panovník a světec v raném středověku. Paseka 2014
Miroslav Houška Svatý Václav: Jiný příběh. Elka Press 2019
