Článek
Vojenské stavební útvary ČSLA (pracovní oddíly) tvořili většinou nespolehliví vojáci a důstojníci tam odvelení za trest. Byly pokračováním PTP, které existovaly v letech 1950-1954
Když soudruzi v roce 1950 založili pro socialisticky neuvědomělé brance Pomocné technické prapory (PTP) nebo Vojenské tábory nucených prací (VTNP) jako součást Československé lidové armády, získali tak levnou pracovní sílu do lomů, šachet a na další pracoviště, kde chyběli lidé. Socialismu nepřátelské živly tvořili kulaci, jejich synové, část zpátečnické inteligence, kněží nebo osoby trestané. I když u pétépáků už byli potrestaní všichni.
Po čtyřech letech soudruzi moudře rozhodli, že sice vojenské otroky potřebují, ale proč jim platit? Zřídili proto stavební prapory, aby se vojáci necítili jako něco podřadného, podobného pétépákům. Armáda dbala i na duševní stav vojáků a tímto posílila jejich odhodlání bránit mír a socialismus. Všichni si tak byli rovni s žoldem 90 Kč na měsíc. Jen jedni byli ubytovaní v kasárnách, učili se pochodovat a ovládat přidělený druh vojenské techniky. Ti druzí se učili ovládat lopaty, krumpáče, stavební nástroje a rozhrkané náklaďáky.
Odvedli mě na Slovensko k 71. protiletadlové raketové brigádě v Pezinku. Jako veterinární technik jsem měl s naším mírovým vzdušným prostorem pouze jednu zkušenost. V dětství jsem pouštěl na kopci draka. Neohřál jsem se tam dlouho. Po složení přísahy, kterou jsem jako lapiduch ve službě složil v duchu na posteli, mi bylo oznámeno, že mi zbraň jako nespolehlivému živlu do rukou nesvěří. To mi opravdu bylo moc líto.
„Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem, a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli. Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“
Velitele lágru všichni vojáci „milovali“.
Když mě sanitka přivezla z plukovní ošetřovny ke stavebnímu praporu, měl jsem dojem, že jsem se ocitl mezi americkými vojáky v lágru u řeky Mekongu v roce 1960. Řidič mě vyklopil na obrovské stavební parcele, na kterou pralo polední slunce. Viděl jsem několik obytných maringotek a velké stany. Jeden dlouhý, rozpadávající se barák a chatička z papundeklu. Řidič Krzeminsky mi chladně oznámil: „To tu je ošetrovňa“ a zmizel v oblacích prachu.
Stál jsem tam na ostrém slunci ve vycházkové uniformě s rancem a nevěděl co dál. Poté ze stanu vyšel někdo, kdo vypadal jako trestanec na Ďábelských ostrovech. Na sobě usmolené zelené trenýrky. Zarostlý, neoholený a s lahváčem v ruce. „A ty si kto“ zařval na mě. „Já jsem nový lapiduch“.
„Počkaj, iděm za velitelom“. Vůbec jsem nechápal, že takto ustrojený voják může jít za velitelem. Na pluku, odkud mě sem poslali, bych z basy nevylezl. Vojín došel k jedné z maringotek a zabušil na ni. Po chvíli z ní vylezl v podobných trenýrkách, ovšem v košili s hodností majora, velitel útvaru. Bosý ke mně přišel vojenským krokem a když byl metr přede mnou, ovanul mě odér štiplavého potu a piva. Zasalutoval jsem a podal hlášení.
„Dobre súdružko, dobre“ mávnul rukou a otřel si zpocenou hlavu. „Ja som major Buško. Pekně vás vítam, dochtore“.
„Ale soudruhu majore, já nejsem doktor, já jsem veterinární technik.“
„To sú len také, hen ty oné formality, to vybavíme. Menujem vás od tejto chvíle dochtorom“. Pochopil jsem, že s majorem bude legrace. Postavil jsem se do pozoru a zahlásil: „Sloužím lidu, soudruhu majore“.
„Pohov dochtore, pohov. „Tuna mátě hen ten oný klúč“. Vytáhnul ze zadní kapsy armádních trenek klíč, který vypadal, že je od dětské pokladničky. „Keby neštymoval, kopnitě do dverí a budě vybavené“. Pak se otočil a odkráčel bosý v šedivém prachu zpět do své maringotky.
Velitel byl vojákům jako vlastní otec
Rovnou jsem kopnul do dveří, které se skutečně pomalu otevřely. Z ošetřovny se na mě vyvalil horký vzduch a zápach nevětrané místnosti. Shodil jsem ze sebe sako a boty a padnul na vyšetřovací lůžko. Vyrojil se další oblak prachu, který brzy spadnul na své původní místo a na mě.
Zpráva, že je tady doktor, se po lágru rychle roznesla. Asi za pět minut jsem měl první dva pacienty. Oba snědí, menší z nich hora svalů, potetovaný od krku na pupek, větší byl hromada sádla. Oba jen v trenýrkách a žabkách, zřejmě zdejší model letní uniformy. Posadil jsem se na lůžku a zeptal se, co potřebují. Sádelnatý voják na mě vychrlil kulometnou palbu zvuků, ze kterých jsem nepoznal ani slovo. Díval jsem se bezradně z jednoho na druhého, dokud tetovaný nepromluvil.
„On chce pilulu, dochtore“. Vůbec nic jsem nechápal. „Arpád chce pilulu, ale je to maďaron“.
„A na co ji chce?“ Zeptal jsem se jako debil a čekal, až tetovaný přeloží moji otázku Arpádovi.
„On ju chce na bolesť“. Paráda, řekl jsem si v duchu, máme na to celé odpoledne.
„A kde ho bolí?“ Oba se na mě podívali jako na retardovaného, zatímco tetovaný překládal.
„Fšetko dochtor, fšecičko“. Pochopil jsem, že musím jednat, protože dovnitř nalezli další tři vojáci československé lidové armády v trenýrkách a kanadách ohrnutých na kovboje. Za takovou machrovinu bylo na pluku 21 ostrých. Tito ovšem byli vyzbrojeni. Dva měli lopaty, třetí krumpáč.
„Dobře, něco ti dám, ale opatrně. Je to silný. Takže teď jenom půlku a na noc druhou. Rozumíš?“ Tetovaný překládal a Arpád kýval odulou hlavou, jako že rozumí. Vyndal jsem z krabičky Acylpyrin a vložil mu ho do natažené špinavé dlaně jako svátost oltářní. „A zapíjet vodou, ne pivem“.
„Jasné dochtore, my máme víno. Šak dondi večer. Hen ten druhý stan. Volám Pišta“. Strčil do Arpáda, který držel v upocené tlapě Acylpyrin a v jeho prázdných očích nebylo vůbec nic.
