Článek
„Zde leží De Tounens, Antoine Orélie, první král Araukánie a Patagonie.“
Na hřbitově v jihozápadní Francii, v kraji Périgord, stojí nenápadný náhrobek porostlý lišejníky. Pod ním odpočívá muž, jehož životní příběh by vydal na několik filmů. Byl Antoine de Tounens bláznem posedlým fantazií, nebo naopak chladně uvažujícím právníkem, který se pokusil využít mezinárodní právo ve prospěch domorodého národa?
Jak se ostatky samozvaného krále dostaly na malý venkovský hřbitov ve Francii? A jakému království vlastně vládl?
Já, Antoine de Tounens, král patagonský
Už jako dítě hltal Antoine de Tounens romány o takzvaných „araukánských kentaurech“. Šlo o příslušníky národa Mapuche, žijící na samém jihu latinskoamerického kontinentu. Četl o španělských dobyvatelích, o válkách a vzdoru, a podle slov jeho životopisce Armanda Brauna Menéndeze doslova „onemocněl geografií“. Od dětství byl přesvědčen, že smysl jeho života se nachází v Latinské Americe.
Historická mapa království Patagonie
Narodil se jako syn řezníka z městečka La Chèze a řecké švadleny z Patrasu. Netýkala se ho bída, která v první polovině 19. století postihovala mnoho evropských rodin. Vystudoval práva a zahájil slibnou kariéru avoué, tedy soudního právníka, ve městě Périgueux.
Tuto dráhu však přerušila četba eposu Araukána od Alonsa de Ercilly. Po ní následovaly další knihy o Araukánech a jejich odporu vůči evropské i později chilské expanzi. Zda v té době Antoine de Tounens propadl bludu, nebo naopak chladně kalkuloval s právními možnostmi, zůstává otevřenou otázkou. Jisté je, že se rozhodl stát králem Mapuche – a okolnosti mu nečekaně nahrávaly.
Ústí hraniční řeky Bio Bio
Právník v zemi bez krále
V polovině 19. století čelil národ Mapuche novému ohrožení. Po staletích relativní autonomie, potvrzené smlouvami se Španěly, začal chilský stát systematicky kolonizovat území jižně od řeky Bío-Bío. V roce 1858 se de Tounens vylodil v Chile a následující dva roky strávil ve Valparaísu studiem španělštiny a místních poměrů.
Zároveň navázal korespondenci s náčelníkem Mapuche Mañilem, zkušeným vůdcem, který si uvědomoval, že střet s chilskou armádou je nevyhnutelný. Podle Reynalda Mariquea, dnešního chargé d’affaires království Araukánie a Patagonie v exilu, měl Mañil svému lidu říci, že se mu zdálo o cizinci – winka – jenž má Mapuche zachránit.
Plán, který společně vymysleli, byl do značné míry právnický. Mezinárodní právo tehdejší doby zakazovalo anexi území, v němž vládl křesťanský panovník. Pokud by se tedy v čele Mapuche objevil bělošský a křesťanský král, mohl by tímto způsobem vzniknout uznaný státní útvar.
Království na papíře
Na první pohled působil celý projekt jako výplod fantazie starého domorodého náčelníka a excentrického francouzského právníka. Jenže Mapuche stáli před bezprostřední hrozbou ztráty samostatnosti a čas hrál proti nim.
De Tounens se proto přesunul na jih k řece Bío-Bío, kde se setkal s několika vůdci kmene Mapuche. Slíbil jim dodávky zbraní i diplomatickou podporu Francie. Dne 17. a 20. listopadu 1860 byl dekrety prohlášen králem Araukánie a Patagonie pod jménem Orélie-Antoine I. Krátce poté se ke království připojily i některé patagonské kmeny.
Ve svých pamětech z roku 1863 de Tounens napsal:
„Přijal jsem titul krále nařízením ze 17. listopadu 1860, které stanovilo základy dědičné ústavní vlády, již jsem založil.“
Orélie Antoine de Tounens v tradičním úboru Mapuche
Nový stát měl ústavu, vlajku, znak i hymnu, ministry, vlastní měnu a hlavní město Perquenco. De Tounens se snažil dosáhnout mezinárodního uznání, avšak u Španělů ani dalších mocností neuspěl.
Pád krále
Království Araukánie a Patagonie existovalo pouhý rok. Chilský guvernér Cornelio Saavedra, pověřený „pacifikací“ jižních území, se rozhodl nového krále zneškodnit. V lednu 1862 byl de Tounens zrazen vlastním průvodcem a ve spánku zajat.
Byl obviněn z narušení veřejného pořádku, nelegálního vstupu na domorodé území a dalších přečinů. Hájil se tvrzením, že jako občan Araukánie a Patagonie nepodléhá chilským zákonům. Od trestu smrti jej zachránil zásah vlivných obchodníků. Rok strávil ve vězení, poté v blázinci, a nakonec byl deportován do Francie.
Během následujících šestnácti let se ještě třikrát pokusil do Patagonie vrátit. Vždy bez úspěchu. Chyběly peníze, přibývaly nemoci a chilské úřady ho pečlivě sledovaly.
Sen, který přežil
Antoine de Tounens zemřel roku 1878 chudý, nemocný a zapomenutý. S ním zdánlivě zanikl i sen o svobodném státě Mapuche. V následujících letech se jejich populace v důsledku války, hladomoru, nemocí a nuceného vysídlování snížila až o 90 procent.
Cornelio Saavedra se stal v Chile národním hrdinou. Jeho jméno nese řada ulic a jeho tvář se objevila na bankovkách. De Tounens upadl téměř v zapomnění.
Přesto království Araukánie a Patagonie nezaniklo. Koruna i exilová vláda formálně existují dodnes. V roce 1952 se francouzský publicista Philippe Boiry stal princem-regentem a využil historického odkazu království jako politického nástroje. Díky tomu získali Mapuche status pozorovatele v Hospodářské a sociální radě OSN.
Z pohledu dnešních historiků Mapuche se tak příběh Antoina de Tounens nejeví jen jako podivná epizoda evropského romantismu, ale jako odvážný právní experiment, který mohl – a možná stále může – ovlivnit podobu jižní Ameriky.
Starý hřbitov
Zdroje:
www.palba.cz/viewtopic.php?t=11054
