Ošetřovna ve funkční býčí aréně v La Roda slouží jako ubytovna pro poutníky na Caminu

La Ginete - La Roda (15 km)

Po včerejší delší etapě jsem se rozhodl pro odpočinkový den a skončit v La Roda, což je pouhých 15 kilometrů. Sice jsem cestou lehce zabloudil a o něco si to protáhnul, ale v poledne jsem byl ve městě. Městská ubytovna pro poutníky je na Plaza de Toros. Nejen na náměstí Býků, ale přímo v aréně. V místnosti označené červeným křížem, kde dávají po zápasech dohromady ty, se kterými si býci pohráli. Úžasné prostředí býčí arény, ve které jsem seděl sám, slunce pálilo a písek dole pode mnou byl uhrabaný a horký.

Odpoledne jsem prošel město a v kostele Iglesia de El Salvador jsem fascinovaně hleděl na obraz La Adoración de Los Reyes Magos. Klanění tří králů. Při pohledu na ty tři, kteří sem přišli z bůhví, jaké dálky poklonit se novému králi a přinést dary, mě napadl příměr s mým Caminem.

Prohlížel jsem si toho prvního, předkloněného starce na kolenou, který je zcela jistě na konci své Cesty, svého Camina a podařilo se mu dojít až do konce, do Betléma. Je jedním z těch, co šli za svým snem, touhou, o které věděli, že jejím naplněním se naplní i smysl jejich Cesty. Co bude potom, je nezajímalo. Nestarali se o to, zda v cíli zemřou, nebo zůstanou a budou tam žít vykořenění ze své domoviny životem páriú. V cizí zemi, která se po uplynutí několika dnů nebo týdnů, až pomine vliv Cesty i cíle, stane úplně obyčejným místem, jako kterékoliv jiné místo na Zemi, určené k životu nebo umírání.

Podle španělského názvu to nejsou tři králové, jak se říká v mé domovině, ale tři mágové. Kdoví, jestli toto napadlo Paola Coelho, když psal svůj slavný román Mág. Jsou-li poutníci mágové, potom i země je magická, stejně i Cesta. Cesta mágů.

Teoretici poutnictví hovoří o Caminu jako o cestě sebereflexe, osobní proměny či hledání sebe sama. Chůzí směrem k Santiagu se poutník dostává nejen blíže ke katedrále sv. Jakuba, ale také sám k sobě. Pro některé nekončí Cesta v Santiagu, ale pokračuje ještě dalších asi osmdesát šest kilometrů do Fistery, na „konec světa“. Mnozí z poutníků přidají ještě jednodenní cestu do Muxie, kde je skutečný konec.

Je známý příběh muže, který chtěl na Caminu najít ženu. Když došel do Santiaga a s žádnou ženou, které po Cestě potkal, se nesblížil, pokračoval do Muxie, kde ji konečně našel. Ženy z Galicie mají, stejně jako ženy z Asturie, pověst čarodějnic, a tak se není čemu divit, že se v Galicii, kdesi na konci světa zamiloval.

Seděl jsem v lavici, v kostele byl příjemný chládek, po včerejšku mě pořád ještě bolely nohy a záda a stalo se mi to, co už několikrát. Usnul jsem a měl jsem živý sen. Když jsem se probral a vypotácel se z šera kostela na prudké slunce mezi korzující lidi, záhony růží a troubící auta, připadal jsem si jako na jiné planetě. Šel jsem jako stroj pod vlivem snu, zakoupil něco k jídlu a pití a dovlekl se k býčí aréně. Teprve tam, v tom ohromném prostoru, jsem se posadil do stínu a hleděl dolů pod sebe na oválný okruh s uhrabaným pískem, který se během zápasů barví krví býků i lidí.