Článek
Po potlačení Slovenského národního povstání partyzáni kvůli zlatu a penězům povraždili ukryté židovské uprchlíky na Červené hoře. Trestu unikli
Pomníčky a pomníky padlých partyzánů ve slovenských horách a vesnicích se to jen hemží. Pomníky těch, kteří byli zavražděni partyzány, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Přitom pobyt partyzánů ve vesnicích a jejich okolí způsobil smrt stovek nevinných lidí, většinou na samém konci války.
Když v roce 1959 napsal Ladislav Mňačko knihu„Smrt si říká Engelchen“, poprvé od války narušil bolševickou glorifikaci partyzánů a jejich aktivit. Pobyt partyzánů v osadě Ploština, kterou i přes sliby nechali nechráněnou a tím ji vydali na pospas Němcům, stál život dvaceti čtyř lidí pouhé tři týdny před koncem války.
V Ploštině vraždili Němci i když po udání a zradě místních. Na Červené hoře to už byli partyzáni. Důvodem masakru byla obyčejná loupež.
Autor: Elen Kiewegová/commons.wikimedia.org/volné dílo
Partyzánská brigáda Jegorova se po porážce povstání stáhla do hor, kde se postupně rozpadla na menší skupiny. Jedna z nich, devítičlenná s velitelem Titovským, se ukrývala v maštali na okraji obce Nižná Boca na úpatí hory Červená.
V podobné situaci se ocitla další skupinka pronásledovaných, která se ukrývala v lese na druhé straně hory. Všichni ve skupince byli židovského původu. Potravinami je zásoboval místní vesničan, který z nějakého důvodu jejich úkryt prozradil partyzánům.
Jmenoval se Jozef Helebrandt a možná byl partyzány přinucen úkryt prozradit. Tím se události s tragickým koncem daly do pohybu.
Helebrandt přivedl několik partyzánů i s jejich velitelem Titovským k místu, kde se skupinka Židů ukrývala.
Bylo 25 listopadu 1944, pět měsíců před koncem války.
Pod pohrůžkou zastřelení partyzáni okradli židovské uprchlíky o peníze, šperky, hodinky, oblečení a jídlo. Druhý den se k úkrytu vrátili, všechny postříleli a snažili se zahladit stopy.
Ještě ten večer po návratu do vesnice se zpití partyzáni chlubili, jak ty „Šváby“ postříleli. O tom, že to nebyli Němci, na které vraždy oficiálně hodili, vědělo více lidí. Některé šperky byly později viděny u příležitostných milenek partyzánů.
Partyzánskému vraždění náhodou unikla jen jedna z ukrývaných Viera Bernhardová, která pár dnů před masakrem odešla do Liptovského Hrádku.
Byl to její otec Emanuel Bernhard, který jako první objevil v lese mrtvoly. Přivolaný policista nalezl pouze čtyři mrtvá těla. Až za tři měsíce po válce byly ostatky ostatních nalezeny asi o dvě stě metrů dál od posledního úkrytu.
Ne všichni partyzáni s vražděním civilistů souhlasili. Za dva týdny po masakru dva partyzáni, kteří se vraždění nezúčastnili, zastřelili sovětské velitele vraždící skupiny Titovského a Nikolaje. Jenže ostatní vrazi svolali partyzánský soud a ten rozhodl, že ti dva, kteří zastřelili strůjce masakru, se provinili svévolnou likvidací sovětských velitelů a byli rovněž zastřeleni.
Autor: Pudelek/commons.wikimedia.org/volné dílo
První vyšetřování proběhlo hned v roce 1945 a obviněni byli vesničané. Pro nedostatek důkazů bylo uzavřeno. Do poválečné euforie a glorifikace partyzánů se takové akce nehodily, přestože všichni místní věděli, jak to bylo.
Druhé vyšetřování se konalo po dvaceti letech. Podezřelí byli vesničané, a dokonce dva bývalí partyzáni. Jeden z nich se jmenoval Michal Krecul. Přiznal se, že vraždil civilisty, ale prý ho k tomu přinutil velitel Titovský. Krecul byl obviněn z několikanásobné vraždy s odkazem na zákon o nepromlčitelnosti válečných zločinů.
Přestože bylo vyslechnuto čtyřicet pět svědků a Krecul podrobně popsal průběh masakru, byl propuštěn z vyšetřovací vazby a stíhání bylo zastaveno. Nad vraždami na Červené hoře se na dlouhá léta zavřela voda.
Po příchodu československé armády na Slovensko se Michal Krecul přidal k vojsku a vysloužil si Československý válečný kříž a medaili Za zásluhy. Po válce střídal opakovaně kriminály pro násilnou činnost a velezradu. V srpnu 1968 Michal Krecul emigroval do Kanady, kde zemřel 25. května 2023.
Poté, co ho vyhledal novinář a vyptával se na jeho aktivní účast při povraždění deseti uprchlíků, si zločinec a vrah Michal Krecul samozřejmě nic nepamatoval.
Zdroje:
