Článek
Asi třicet kilometrů na jih od Břeclavi, už v Rakousku, je vesnice s komickým názvem Dürnkrut, česky Suché Kruty. Co se v tom místě stalo s krůtami, nebo proč vyschly, už dnes asi nikdo neví. Co se na onom prostoru odehrálo na den svatého Rufa, 26. srpna roku 1278, je dostatečně známo. Jenže ono místo není známé jako Suché Kruty, ale jako Moravské pole.
Byla to doba největšího rozmachu českého státu. Na severu Krkonoše, na jihu Jadran. A celý ten obrovský prostor říkal pane jednomu jedinému muži. Vlastně králi. Králi železnému a zlatému, Přemyslu Otakaru II.
Mocní muži mívají obvykle nepřátele, ti nejmocnější množství nepřátel. Pravdou je, že ne všichni považovali za svého legitimního krále Přemysla Otakara II. Třeba takové Korutany. Odstavený dědic Filip to bral spíše jako okupaci. Uherský král Štěpán zase přišel o Štýrsko. Ti dva českého krále nemilovali. A byli další a bylo jich dost.
Roku 1271 se po mrtvici a smrti Richarda Cornwallského uvolnil císařský trůn. Který jiný evropský panovník by měl větší nárok než ten nejmocnější? Přemysl Otakar II., král český. Nejprve koruna římského krále a poté možná i císařská.
Kandidatura se řešila v průběhu celého roku 1273. Jenže Přemysl měl problémy v Uhrách, kam vyrazil se svým vojskem. A možná byl i přesvědčen, že jeho osobní účast na zisku koruny není nutná. Je přece ten nejmocnější, a proto i nejvhodnější kandidát.
Na svatého Michala, 29. září byl římským králem zvolen Rudolf Habsburský. Přemysl nejprve nemohl uvěřit. Rudolf, bezvýznamný šlechtic, naprostá nula? To bylo jako plivnutí do tváře. Jasně dal všem, včetně papeže, na srozuměnou, že Rudolfa nikdy neuzná a nikdy od něho nepřevezme české země v léno.
To si nově korunovaný římský král nemohl nechat líbit a žádal vrátit území, která Přemysl dobyl a připojil k českému království. Pokud tak neučiní do jednoho roku, ztrácí na ně nárok. Tedy do ledna roku 1257 se musí Přemysl dostavit před Rudolfa, pokleknout a uznat jeho volbu za právoplatnou.
Přemysl se takovému ultimátu samozřejmě vysmál. V důsledku toho byla nad ním a nad celou českou zemí vyhlášena klatba. To znamenalo, mimo jiné, válku.
Obě armády se rozložily u Drozdovic na řece Dyji. Jenže v Čechách vypuklo proti králi povstání, do jehož čela se postavil rod Vítkovců. Přemysl se musel rozhodnout, do jaké bitvy půjde. Bojovat v obou zároveň nebylo možné. Musel se s Rudolfem nějak dohodnout a nejdříve řešit domácí záležitosti. Takže se 26. listopadu dostavil do Rudolfova tábora, aby poklekl před římským králem a stal se vazalem římské říše.
Na konci roku 1277 byla vzpoura šlechty potlačena. Někteří z odbojných šlechticů byli popraveni, jiní odešli do exilu, další se podrobili. Teď nastal čas vyřídit si to s Rudolfem.
Přemysl shromáždil své vojsko v Brně s úmyslem táhnout do Rakouska. Jenže průběh cesty nebyl tak hladký, jak předpokládal. Celých šestnáct dnů obléhal pohraniční obec Drozdovice, než se vojsko mohlo pohnout dál, proti proudu řeky Moravy. Utábořil se mezi zákrutem řeky a očekával nepřítele. Ten se objevil o tři dny později, asi pět kilometrů dál po proudu řeky.
Jako první se rozjeli Uhři a zasypali přední řady Přemyslova vojska deštěm šípů. Bylo 26. srpna roku 1248 něco málo po deváté hodině. Při přechodu řečiště potoka jakýsi neznámý jezdec srazil z koně krále Rudolfa. V té chvíli mohlo být hotovo. Jenže jistý Walter z Ramswagu krále zachránil a pomohl mu od sedla. Bitva trvala další dvě hodiny a nic nebylo rozhodnuto.
Dokud zcela neočekávaně nezaútočil skrytý oddíl Rudolfových jezdců, vedených Ulrichem z Kapellen. Ze zálohy vrazil do boku české sestavy a v Přemyslově vojsku nastal zmatek. Lest se podařila. Bylo to na tehdejší způsob rytířského boje „nečestné a nesportovní“. Ale nadmíru účinné. Část překvapeného sboru se obrátila na útěk, strhla s sebou ostatní, zmatek, děs, hrůza. Je rozhodnuto. Konec.
Českého krále srazili z koně. Rudolfovi vojáci mu hodili provaz se smyčkou kolem krku a táhli ho pryč. Oloupili o brnění i zbroj. Ještě před rokem nejmocnější muž Evropy ležel v blátě, téměř nahý a vzdával se. Bezbranného Přemysla Otakara II. umlátili na zemi k smrti.
Pro České království nastala „zlá léta“.
Zbraslavská kronika kupodivu neviní ze smrti českého krále Rudolfa Habsburského. Královu smrt dává za vinu vlastním lidem, ne cizincům.
„Národe na hlavu padlý, jenž klesáš v největší bídě poražen, sám již hyneš-a bez krále zasloužíš zajít. Více já tobě než sudbě, víc tobě než smrti já kladu za vinu královu zhoubu. Vždyť krutěji nechals ho zemřít, než by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout. Proto tak rychle král zhynul“.
Zdroje:
