Článek
I když se na seznamu papežů vyskytují všelijaké postavičky, troufám si tvrdit, že sto jedenáctý papež Formosus patří mezi ty top. Je to už 1132 let, kdy byl 6. října roku 891 pětasedmdesátiletý biskup Formosus zvolený zástupcem Ježíše Krista na Zemi. Jistě netušil, že po skončení svého pontifikátu bude čelit soudnímu přelíčení. Byl obžalován z kde čeho, křivá přísaha asi bylo to nejmenší. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, proč by nemohl jeden papež obžalovat druhého, jsou to také jenom lidé, byť hlavy pomazané.
A tak se stalo, že roku osmistého devadesátého sedmého, koncem ledna nebo začátkem února, byl předvolán před soudní tribunál bývalý papež Formosus. Měl stanout, ale nestalo se tak. Ne že by utekl, odmítl nebo se snad někde skrýval. Byl totiž už nějakou dobu po smrti. Konkrétně devět měsíců, pohřbený v Lateránské bazilice, jak se na každého pořádného papeže sluší a patří.
Ale protože musí být v každém případu spravedlnosti učiněno za dost, alespoň podle spravedlnosti nového papeže Štěpána VI., rozkládající se mrtvolu vytáhli z hrobky, navlékli do papežského roucha a pohodlně ho usadili. Zřejmě si museli vypomoci i nějakými obinadly, aby se „papež“ úplně nerozklížil a mohl způsobně sedět na trůně, kde měl vyslechnout všechno a všechny, kteří svědčili proti němu.
Už tehdy existovala funkce mluvčího, protože jím byl jmenovaný jistý vybraný jáhen. Asi nic moc. Ani jako obhájce, jelikož nebožtík Formoso byl jednomyslně shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Jako trest bylo stanoveno useknutí třech prstů pravé ruky, které kdysi žehnaly věřícím. Veškeré jeho úkony a rozhodnutí vykonané během jeho pontifikátu byly prohlášeny za neplatné. Celá tato akce, později nazvaná jako Synodus horrenda, tedy „Synoda mrtvých“, byla zcela jistě tou nejsmradlavější synodou v dějinách církve. A že jich bylo! Od prvního apoštolského koncilu v roce 49 až po II. Vatikánský koncil ukončený v roce 1965 celkem sedmdesát tři.
A protože ulice miluje povyražení jakéhokoliv druhu, přikázal papež Štěpán VI., aby byl rozpadávající se kadáver vysvlečen z papežského roucha a jen v žíněné košili nejprve zahrabaný v mělkém hrobě na hřbitově pro cizince, poté vykopaný a vláčený ulicemi svatého města. Musela to být ohromná zábava a lid si tak jistě přišel na své. Nakonec ostatky hodili do Tibery a všichni si naivně mysleli, že hra je u konce. Omyl!
Brzy poté Tibera vyplavila mrtvolu a začaly se dít zázraky. Aby toho nebylo málo, došlo k částečnému zřícení baziliky svatého Jana v Lateránu. To bylo jasné znamení, že Štěpán VI. se slušně řečeno mýlil a měl by to být on, koho stihne boží trest. V té době byl římským senátorem a konzulem Teofylaktos I. z rodu Tuskulů. Ten usoudil, že nastala vhodná chvíle, kdy se může Štěpána zbavit, protože ho na papežský trůn dosadil konkurenční rod Spoletů. Využil situace a stačilo nepatrně ponouknout lid, který vzal do rukou zbraně a namířil si to k sídlu papeže. Štěpán VI. byl zajat, uvězněn a v srpnu roku 897 ve vězeňské kobce uškrcen. Svůj úřad vykonával necelý rok.
Následující papež úřadoval čtyři měsíce, nic moc nestihnul a zemřel. Po něm Theodor II., papežem sice jen jeden měsíc, ale zvládnul zrušit ustanovení Synody mrtvých a z řeky vyplavené Formosovo tělo nechal pohřbít v bazilice svatého Petra. Tedy pokud to bylo Formosovo tělo!
Po jeho smrti byl v lednu 898 papežem zvolen Jan IX., který znovu rehabilitoval Formosa, což mělo za následek, že ti, kteří ho tehdy byť devět měsíců po jeho smrti odsoudili, si museli sypat popel na hlavu a pronést veřejné pokání. Byli pomýlení. To se stává i v jiných dobách a jiných krajinách. Těch několik, kteří se nekáli a neomluvili, čekal exil. Jeden z nich, biskup Sergius z Caere se stal později papežem pod jménem Sergius III. A ten hned na začátku svého pontifikátu prohlásil Formosova svěcení opět za neplatná, takže se v tom už nikdo nevyznal. Zkrátka Štěpán VI. za svého krátkého ani ne ročního „papežování“ zadělal svým následovníkům na slušnou motanici.
Jak se později ukázalo, saeculum obscurum, tedy „temné století“ papežství teprve začínalo. Ale to už je jiný příběh, v dějinách papežství nazývaný „pornokracií“.
Zdroje:
